Stránky

pondělí 7. listopadu 2016

Paris - Ville des lumières

Nějaký čas jsem se při psaní blogu odmlčel, avšak možná právě proto, abych Vám mohl nyní povyprávět o mé cestě do města světel. Takže se pohodlně usaďte, do gramofonu vložte vinyl Yanna Tiersena, nechejte okolo sebe vznášet rytmy a rýmy o jisté Amélii Poulain a čtěte - já doufám, že to bude stejně kouzelné jako Paříž na podzim!

Začíná to jako vždy ve spěchu, v takovém tom příjemném druhu spěchu, kdy vlastně všechno jakž takž stíháte, ale zároveň nemáte ani minutu na to se nudit. Takhle po másle to jde až na brněnské autobusové nádraží. Žlutý bus, jedoucí z Budapešti, má čtyřicet minut sekeru, nevadí, v Praze mám na přestup na další spoj k letišti hodinu. Nervózní začínám být zhruba na šedesátém kilometru D1, kdy se dostaneme do kolony a šnečím tempem se suneme ku hlavnímu městu. Z hodiny zbyly asi 4 minuty, během nich jsem se stihl setkat s mým parťákem na cestě, se Zdendou Vondrákem, prohodit pár slov a sežrat mu dva cheeseburgery. 

Něco po osmé už sedíme v letadle, airbusu francouzských aerolinek AirFrance. Trojičku našich sedadel doplňuje sympatická Pauline, která nedlouho po tom, co se naše hliníková trubka plná petroleje odlepila od runwaye, boří mnohými předpovídaný předsudek, tedy, že Francouzi nemají rádi turisty. Ochotně nám vysvětluje základy jejího rodného jazyka, my se snažíme precizně vyslovovat francouzské číslovky, což se nám vzhledem k jejímu rostoucímu pobavení asi moc nedařilo. Pozvánku do Le Mans zdvořile odmítáme, na to tentokrát bohužel není čas. 

V půl jedenácté rolujeme ke gatu na Charles de Gaulle airport. Vlakem se dostáváme do centra a pěšky pokračujeme směrem na byt, který už dříve obsadil Marťas s Opičkou, kteří přiletěli o několik hodin dříve a Ondřej, který v současné době v Paříži studuje a několik následujících dní tak může strávit s námi.

K setkání dochází hvězdného času pár minut před půlnocí na malém náměstíčku Place du Colonel Fabien. Já se Zdendou z jedné strany, Ondřej s Marťasem z opačné - pod platany jejichž listí je obtěžkáno podzimní žlutí, na samém sklonku dne, se objímáme a jsme šťastní, že jsme zase pospolu! Na byt sehnaný přes Airbnb je to už kousek. Před usnutím, si vyprávíme dojmy z cesty a rozebíráme plány na zítra. Přes tisíc kilometrů dlouhá cesta si však rychle bere svoji daň, usínám!

Schodiště našeho domu na Rue Pradier

Na rozkládací pohovce pro dvě drobný holky spíme tři kluci - já uprostřed. To však ani v nejmenším nevadí, protože hned po probuzení se mi do žil vlévá endorfinový koktejl, budím se přeci v Paříži, mám před sebou krásný den s přáteli v jednom z nejhezčích měst na světě! Na snídani zajdeme do jedné z mnoha kaváren, jež jsou si skutečně podobné jako vejce vejci. Za sedm euro dostaneme máslový croissant takové chuti, jakou jsem nikde jinde doposud nepoznal, bagetu namazanou máslem s marmeládou a šálek výtečného espressa - den začíná skvěle.

V deset hodin máme sraz s průvodkyní Petrou, Ondřejovou známou, která nás dopoledne provede ulicemi okolo bývalé Bastily. Obecně nemám moc organizované vycházky rád, ale s Petrou to bylo úplně jiný kafe. Když jsem ve škole kdysi slyšel o dobytí Bastily, nechalo mě to naprosto chladným, do té doby, než jsem o tomtéž slyšel mluvit ji. Nakonec z toho byly krásný tři hodiny plný zajímavých faktů a snad i nějakých povedených fotek. Pokud se do Paříže taky chystáte neváhejte ji kontaktovat a využít jejich služeb taky: http://pariznamiru.cz/

kanál Bassin de l'Arsenal v pozadí s červencovým sloupem

Scéna - Seina a Austerliztské nábřeží v pozadí

Restaurace v průčelí, jak častý to jev v Pařížských ulicích


Cestou mě na Paříži zaráží obrovské množství motorek, které tu jezdí. A věřte že nejde jen o obyčejné skútry, ale najdete tu i šílence na ostrých street-fighterech, kteří neváhají ohoblovat svoje kolena o mokré kočičí hlavy na kruháči.

Na oběd míříme podle doporučení na ulici Rue de Lappe, která  je domovem nesčetné řady, kaváren, bister a různých další fast i slow foodů. Vybíráme stylovou hospůdku s názvem Vins Hotel. Milá obsluha má však nepřekonatelné problémy s angličtinou, jako ostatně nemalé množství dalších Francouzů. Nejprve se nám snaží vyhovět a tak v potu tváře přeloží první název jídla do angličtiny, druhá položka menu v jeho podání, už pak obsahuje více francouzských slov než anglických a dále už pak směle pokračuje ve svojí mateřštině. My jsme tak nuceni spolehnout se na Ondřejovu nepříliš plamennou francouzštinu, což se nakonec setkává s úspěchem a my na stůl dostáváme luxusní hovězí kousky s těstovinami. 

Po obědě se vydáváme, navzdory ztěžklým nohám do centra. Osud to však zařídil tak, aby po pár stech metrech naše oči našly další z luxusních kaváren, kterých jsou Pařížské bulváry plné a tak se snažíme najít ztracenou energii v šálku espressa. Pomáhá to.

Nedlouho poté konečně dorazíme k ostrovu Île Saint-Louis, který líně omývá Seina a pomalým tempem sebou unáší krásně zbarvené listí jež se pomalu snáší k hladině v lehkém podzimním vánku. Jo, je to kýč jako bič - jenže, mám ten pocit, že tohle jsem tu hledal. Tímto ke mě Paříž mluví a já jen doufám, že to bude na těch fotkách aspoň trochu poznat. 






Po několika desítkách cvaknutí závěrky mého foťáku dovoluji ostatním pokračovat v cestě. Přecházíme do samotného srdce Paříže, na ostrov Île de la Cité, do místa, kde skutečně kráčela historie a minimálně jednou se zde psaly dějiny celé Evropy. To když byl v katedrále Notre-Dame v roce 1804 slavnostně korunován muž, který za svůj život svedl více bitev než Alexandr Veliký či Caesar, muž, který dobyl prakticky celou Evropu - nikdo jiný než Napoleon Bonaparte.

Samotné prostranství před katedrálou je však centrem nikdy nekončících front, zmatku a černochů prodávajících malé Eiffelovky. Ti nás budou s krátkými či delšími pauzami provázet až k samotné věži a několikrát budou skutečně neodbytní - což je jedna z mála věcí, co mě tam doopravdy štvaly. 

Po tom co se nabažíme pohledem na chrám matky boží, jak katedrálu nazval Victor Hugo ve svém díle, odebíráme se kolem justičního paláce k Louvru. Cestou fotíme pohledy na ostrov, užíváme si sluníčka, jednoho z nás srazí skútr (skoro úplně bez zranění - uf) - prostě kouzelné odpoledne v Paříži.

Notre-Dame zezadu

Pont Neuf,nejstarší francouzský most

Pokud jsem snad měl na ostrově pocit, že je tam mnoho lidí, u Louvru to byla naprostá katastrofa. Počet černochů s eifelovkama se ztrojnásobil, ale ještě ke všemu přibyly auta, která mají v Paříži dovolen vjezd snad všude. Možná i proto pro mě nebylo světoznámé muzeum tak lákavé, stejně tak jako parky co ho obklopují. Nedbaje milionu lidí jsme se vydali pěšky vychutnat si odpoledne na břehu Seiny. 

Srdce Paříže - Île de la Cité

moje parta, zleva Marťas, Opička, Ondřej a Zdenda

Už vykukuje - s odrazem v klauži 

Když už slunce skoro zapadalo, byli jsme na dohled věži. Eiffelovku zná každé malé dítě. Ví jak vypadá, kde leží - věděl jsem to i já. Do dnešního dne jsem však netušil, že je tak strašně obrovská, až se zatají dech. Srovnávat ji s petřínskou rozhlednou má zhruba stejný smysl jako srovnávat Brněnku na rohu s Vaňkovkou. Když pro nic jiný, tak kvůli té věži, která vůbec není temná, ale docela hezky nasvětlená, sem musíte jet!





Po povinných fotkách s tou ocelovou nádherou v pozadí se vydáváme najít stanici metra. Nutno říci, že jsem slyšel názory že místní podzemka je jednou z nejšpinavějších na světě a že tam je nebezpečno. Mýtus zbořen - je tam asi tak stejný smrad a nepořádek jako v metru pražském, či londýnském a co se týče bezpečnosti, nemohu posoudit. Je pravda, že na některých stanicích jsme byli jedni z mála bílých cestujících, ale k žádnému konfliktu nedošlo ani náznakem. Jedna z mála odlišností je, že tu nenajdete příliš mnoho eskalátorů, a tak musíte kolikrát do šestého kruhu pekelného sestupovat po svých. 

Zpět na povrch se dostáváme v pověstné čtvrti prokletých básníků, na pahorku Montmartre. Zprvu nás přivítá bezpočet neonů všudypřítomných sex-shopů, okázalé vstupy do kabaretů, mezi nimiž nechybí samozřejmě i světoznámý Moulin Rouge a hlavně nekonečné zástupy lidí. Ondřej nás však obratně vyvede do bočních uliček, díky kterým se dostaneme až na samotný vrchol hory Mučedníků, jak zní Montmartre v překladu do češtiny, až k v pravdě nádherné bazilice Sacré-Cœur, která se tu se svými bělostnými kopulemi tyčí jako obrovská zmrzlina a shlíží na celé město. Takticky zabereme místo na schodech hned pod kostelem a v klidu vychutnáváme večerní pivko, které jsme předtím koupili v marketu. 

Noční přeprava na byt je pak přerušena pouze zastávkou na výtečnou pouliční palačinku a jedním nečekaným prozřením. Kus od našeho bytu potkáváme žebráky, zarazí mě, že jde o pár s dítětem, kterému je sotva rok. To spokojeně spí zabalené v dekách, muž pak odevzdaně natahuje ruku s ušmudlaným kelímkem od koly. Ptám se Ondřeje - podle toho co říkala Petra, je Francie sociální stát, proč se sakra nepostará o lidi co mají děcko? Dostává se mi logické odpovědi - jde o Syřany, ty uprchlíky o kterých tak moc v poslední době slýcháme. Osud těchto lidí mě však mrzí, ale co člověk nadělá, pořád asi lepší na ulici Paříže, než ležet v troskách Aleppa. 

Sobota nám začíná vycházkou ke Svatomartinskému Kanálu, k tomu, kde Amelie ve filmu házela žabky. Opět je tu ten podzimní patos, proti kterýmu však nejde bojovat. Snad to za mě dokážou říct ty obrázky. 


Svatomartinský kanál

Svatomartinský kanál

Po dopolední procházce kupujeme francouzský Quiche, slaný koláč a vydáváme se tam, kde jsme včera skončili, na Montmartre. Opět se takticky vyhýbáme turisticky exponovaným místům a raději procházíme menší uličky, kde sem tam narazíme na umělce hrající na podivné nástroje, sem tam spatříme street art tak zvláštní, že ho nikdo z nás nechápe. Jako mávnutím kouzelného proutku se objevíme před kavárnou u Dvou Mlýnů, kde ona Amelie z Montmartru pracovala. Možná si říkáte, proč o ní pořád mluvím - a popravdě, ten film je důvodem, proč jsem se vždycky chtěl do Paříže podívat. A koukat na obchůdek se zeleninou, kde pokaždé nořila ruku do pytle s čočkou - to je jako si splnit sen. A vy až to dočtete, tak si ten film běžte pustit - pokud potom nebudete mít chuť vyběhnout ven a dělat dobrý skutky, tak jste divní!

Ameliin obchůdek






Přiblížil se čas na siestu a tak kupujeme občerstvení a nacházíme zapadle petanquové hřiště, kde si místní zpříjemňují odpoledne - a to je zase jedno z těch míst, pro které jsem si Paříž oblíbil, a až se tady ocitnu příště Montmartre určitě nevynechám. 



Večer se opět metrem přesouváme k dominantě vnitřního centra a to k věži Tour Montparnasse. Jde o prakticky jediný mrakodrap v centru Paříže, kde jinak platí výškové omezení budov do tuším 37 metrů. Před samotným výstupem na střechu se rozhodujeme, že najdeme nějaký podnik a povečeříme. Nakonec padá volba na sympatické bistro, kde je jako třešinka na dortu piano. Pak, když čekáme na jídlo a Ondřej začne hrát právě ty rytmy Yanna Tiersena dostávám husí kůži. Při pohledu přes výlohu ven na uspěchanou ulici, kde se míhají auta, zachytím odraz nás pěti, jak tu sedíme. Pokládám si otázku, kdybych měl neomezené finanční možnosti, kde bych chtěl být? Jistě že tady a teď, sedět s přáteli v tomto výjimečném městě a poslouchat Ondřeje jak hraje na klavír - zase jsem vděčný za to co mohu prožívat. 

Večerní pohled z dvě stě metrů vysoké budovy je parádní, nejprve strávíme několik dlouhých minut koukáním na majestátnost Eiffelovky, než se rozhodneme i pro další strany. Bohužel však naprostá absence rovných ploch na které bych mohl položit foťák a na dlouhý čas tak zachytit krásy noční Paříže, způsobila to, že žádný použitelný obrázky nemám. 

Poslední večer na bytě jsme strávili povídáním, popíjením zbytku nakoupených plechovek a to tak dlouho, než nás opět přemohl spánek. Domů jsem potom cestoval opět se Zdendou a to po stejné trase. 

Paříž je město s duší, jen musíte vědět, kde ji hledat. Nedovedu si představit, jet sem celou noc autobusem, potom oběhnout právě ty památky, kde je nejvíce turistů a pak se zase celou noc kodrcat domů. Ale strávit tu prodloužený víkend s přáteli, projít si jak ty obrovské bulváry tak ty drobné uličky, nechat se okouzlit obrovskými katedrálami i nepatrným obchůdkem se zeleninou to je docela něco jiného. A já z toho mám vzpomínky, které mi dozajista zůstanou do konce - a je to ten typ vzpomínek na štěstí!