Stránky

pondělí 7. listopadu 2016

Paris - Ville des lumières

Nějaký čas jsem se při psaní blogu odmlčel, avšak možná právě proto, abych Vám mohl nyní povyprávět o mé cestě do města světel. Takže se pohodlně usaďte, do gramofonu vložte vinyl Yanna Tiersena, nechejte okolo sebe vznášet rytmy a rýmy o jisté Amélii Poulain a čtěte - já doufám, že to bude stejně kouzelné jako Paříž na podzim!

Začíná to jako vždy ve spěchu, v takovém tom příjemném druhu spěchu, kdy vlastně všechno jakž takž stíháte, ale zároveň nemáte ani minutu na to se nudit. Takhle po másle to jde až na brněnské autobusové nádraží. Žlutý bus, jedoucí z Budapešti, má čtyřicet minut sekeru, nevadí, v Praze mám na přestup na další spoj k letišti hodinu. Nervózní začínám být zhruba na šedesátém kilometru D1, kdy se dostaneme do kolony a šnečím tempem se suneme ku hlavnímu městu. Z hodiny zbyly asi 4 minuty, během nich jsem se stihl setkat s mým parťákem na cestě, se Zdendou Vondrákem, prohodit pár slov a sežrat mu dva cheeseburgery. 

Něco po osmé už sedíme v letadle, airbusu francouzských aerolinek AirFrance. Trojičku našich sedadel doplňuje sympatická Pauline, která nedlouho po tom, co se naše hliníková trubka plná petroleje odlepila od runwaye, boří mnohými předpovídaný předsudek, tedy, že Francouzi nemají rádi turisty. Ochotně nám vysvětluje základy jejího rodného jazyka, my se snažíme precizně vyslovovat francouzské číslovky, což se nám vzhledem k jejímu rostoucímu pobavení asi moc nedařilo. Pozvánku do Le Mans zdvořile odmítáme, na to tentokrát bohužel není čas. 

V půl jedenácté rolujeme ke gatu na Charles de Gaulle airport. Vlakem se dostáváme do centra a pěšky pokračujeme směrem na byt, který už dříve obsadil Marťas s Opičkou, kteří přiletěli o několik hodin dříve a Ondřej, který v současné době v Paříži studuje a několik následujících dní tak může strávit s námi.

K setkání dochází hvězdného času pár minut před půlnocí na malém náměstíčku Place du Colonel Fabien. Já se Zdendou z jedné strany, Ondřej s Marťasem z opačné - pod platany jejichž listí je obtěžkáno podzimní žlutí, na samém sklonku dne, se objímáme a jsme šťastní, že jsme zase pospolu! Na byt sehnaný přes Airbnb je to už kousek. Před usnutím, si vyprávíme dojmy z cesty a rozebíráme plány na zítra. Přes tisíc kilometrů dlouhá cesta si však rychle bere svoji daň, usínám!

Schodiště našeho domu na Rue Pradier

Na rozkládací pohovce pro dvě drobný holky spíme tři kluci - já uprostřed. To však ani v nejmenším nevadí, protože hned po probuzení se mi do žil vlévá endorfinový koktejl, budím se přeci v Paříži, mám před sebou krásný den s přáteli v jednom z nejhezčích měst na světě! Na snídani zajdeme do jedné z mnoha kaváren, jež jsou si skutečně podobné jako vejce vejci. Za sedm euro dostaneme máslový croissant takové chuti, jakou jsem nikde jinde doposud nepoznal, bagetu namazanou máslem s marmeládou a šálek výtečného espressa - den začíná skvěle.

V deset hodin máme sraz s průvodkyní Petrou, Ondřejovou známou, která nás dopoledne provede ulicemi okolo bývalé Bastily. Obecně nemám moc organizované vycházky rád, ale s Petrou to bylo úplně jiný kafe. Když jsem ve škole kdysi slyšel o dobytí Bastily, nechalo mě to naprosto chladným, do té doby, než jsem o tomtéž slyšel mluvit ji. Nakonec z toho byly krásný tři hodiny plný zajímavých faktů a snad i nějakých povedených fotek. Pokud se do Paříže taky chystáte neváhejte ji kontaktovat a využít jejich služeb taky: http://pariznamiru.cz/

kanál Bassin de l'Arsenal v pozadí s červencovým sloupem

Scéna - Seina a Austerliztské nábřeží v pozadí

Restaurace v průčelí, jak častý to jev v Pařížských ulicích


Cestou mě na Paříži zaráží obrovské množství motorek, které tu jezdí. A věřte že nejde jen o obyčejné skútry, ale najdete tu i šílence na ostrých street-fighterech, kteří neváhají ohoblovat svoje kolena o mokré kočičí hlavy na kruháči.

Na oběd míříme podle doporučení na ulici Rue de Lappe, která  je domovem nesčetné řady, kaváren, bister a různých další fast i slow foodů. Vybíráme stylovou hospůdku s názvem Vins Hotel. Milá obsluha má však nepřekonatelné problémy s angličtinou, jako ostatně nemalé množství dalších Francouzů. Nejprve se nám snaží vyhovět a tak v potu tváře přeloží první název jídla do angličtiny, druhá položka menu v jeho podání, už pak obsahuje více francouzských slov než anglických a dále už pak směle pokračuje ve svojí mateřštině. My jsme tak nuceni spolehnout se na Ondřejovu nepříliš plamennou francouzštinu, což se nakonec setkává s úspěchem a my na stůl dostáváme luxusní hovězí kousky s těstovinami. 

Po obědě se vydáváme, navzdory ztěžklým nohám do centra. Osud to však zařídil tak, aby po pár stech metrech naše oči našly další z luxusních kaváren, kterých jsou Pařížské bulváry plné a tak se snažíme najít ztracenou energii v šálku espressa. Pomáhá to.

Nedlouho poté konečně dorazíme k ostrovu Île Saint-Louis, který líně omývá Seina a pomalým tempem sebou unáší krásně zbarvené listí jež se pomalu snáší k hladině v lehkém podzimním vánku. Jo, je to kýč jako bič - jenže, mám ten pocit, že tohle jsem tu hledal. Tímto ke mě Paříž mluví a já jen doufám, že to bude na těch fotkách aspoň trochu poznat. 






Po několika desítkách cvaknutí závěrky mého foťáku dovoluji ostatním pokračovat v cestě. Přecházíme do samotného srdce Paříže, na ostrov Île de la Cité, do místa, kde skutečně kráčela historie a minimálně jednou se zde psaly dějiny celé Evropy. To když byl v katedrále Notre-Dame v roce 1804 slavnostně korunován muž, který za svůj život svedl více bitev než Alexandr Veliký či Caesar, muž, který dobyl prakticky celou Evropu - nikdo jiný než Napoleon Bonaparte.

Samotné prostranství před katedrálou je však centrem nikdy nekončících front, zmatku a černochů prodávajících malé Eiffelovky. Ti nás budou s krátkými či delšími pauzami provázet až k samotné věži a několikrát budou skutečně neodbytní - což je jedna z mála věcí, co mě tam doopravdy štvaly. 

Po tom co se nabažíme pohledem na chrám matky boží, jak katedrálu nazval Victor Hugo ve svém díle, odebíráme se kolem justičního paláce k Louvru. Cestou fotíme pohledy na ostrov, užíváme si sluníčka, jednoho z nás srazí skútr (skoro úplně bez zranění - uf) - prostě kouzelné odpoledne v Paříži.

Notre-Dame zezadu

Pont Neuf,nejstarší francouzský most

Pokud jsem snad měl na ostrově pocit, že je tam mnoho lidí, u Louvru to byla naprostá katastrofa. Počet černochů s eifelovkama se ztrojnásobil, ale ještě ke všemu přibyly auta, která mají v Paříži dovolen vjezd snad všude. Možná i proto pro mě nebylo světoznámé muzeum tak lákavé, stejně tak jako parky co ho obklopují. Nedbaje milionu lidí jsme se vydali pěšky vychutnat si odpoledne na břehu Seiny. 

Srdce Paříže - Île de la Cité

moje parta, zleva Marťas, Opička, Ondřej a Zdenda

Už vykukuje - s odrazem v klauži 

Když už slunce skoro zapadalo, byli jsme na dohled věži. Eiffelovku zná každé malé dítě. Ví jak vypadá, kde leží - věděl jsem to i já. Do dnešního dne jsem však netušil, že je tak strašně obrovská, až se zatají dech. Srovnávat ji s petřínskou rozhlednou má zhruba stejný smysl jako srovnávat Brněnku na rohu s Vaňkovkou. Když pro nic jiný, tak kvůli té věži, která vůbec není temná, ale docela hezky nasvětlená, sem musíte jet!





Po povinných fotkách s tou ocelovou nádherou v pozadí se vydáváme najít stanici metra. Nutno říci, že jsem slyšel názory že místní podzemka je jednou z nejšpinavějších na světě a že tam je nebezpečno. Mýtus zbořen - je tam asi tak stejný smrad a nepořádek jako v metru pražském, či londýnském a co se týče bezpečnosti, nemohu posoudit. Je pravda, že na některých stanicích jsme byli jedni z mála bílých cestujících, ale k žádnému konfliktu nedošlo ani náznakem. Jedna z mála odlišností je, že tu nenajdete příliš mnoho eskalátorů, a tak musíte kolikrát do šestého kruhu pekelného sestupovat po svých. 

Zpět na povrch se dostáváme v pověstné čtvrti prokletých básníků, na pahorku Montmartre. Zprvu nás přivítá bezpočet neonů všudypřítomných sex-shopů, okázalé vstupy do kabaretů, mezi nimiž nechybí samozřejmě i světoznámý Moulin Rouge a hlavně nekonečné zástupy lidí. Ondřej nás však obratně vyvede do bočních uliček, díky kterým se dostaneme až na samotný vrchol hory Mučedníků, jak zní Montmartre v překladu do češtiny, až k v pravdě nádherné bazilice Sacré-Cœur, která se tu se svými bělostnými kopulemi tyčí jako obrovská zmrzlina a shlíží na celé město. Takticky zabereme místo na schodech hned pod kostelem a v klidu vychutnáváme večerní pivko, které jsme předtím koupili v marketu. 

Noční přeprava na byt je pak přerušena pouze zastávkou na výtečnou pouliční palačinku a jedním nečekaným prozřením. Kus od našeho bytu potkáváme žebráky, zarazí mě, že jde o pár s dítětem, kterému je sotva rok. To spokojeně spí zabalené v dekách, muž pak odevzdaně natahuje ruku s ušmudlaným kelímkem od koly. Ptám se Ondřeje - podle toho co říkala Petra, je Francie sociální stát, proč se sakra nepostará o lidi co mají děcko? Dostává se mi logické odpovědi - jde o Syřany, ty uprchlíky o kterých tak moc v poslední době slýcháme. Osud těchto lidí mě však mrzí, ale co člověk nadělá, pořád asi lepší na ulici Paříže, než ležet v troskách Aleppa. 

Sobota nám začíná vycházkou ke Svatomartinskému Kanálu, k tomu, kde Amelie ve filmu házela žabky. Opět je tu ten podzimní patos, proti kterýmu však nejde bojovat. Snad to za mě dokážou říct ty obrázky. 


Svatomartinský kanál

Svatomartinský kanál

Po dopolední procházce kupujeme francouzský Quiche, slaný koláč a vydáváme se tam, kde jsme včera skončili, na Montmartre. Opět se takticky vyhýbáme turisticky exponovaným místům a raději procházíme menší uličky, kde sem tam narazíme na umělce hrající na podivné nástroje, sem tam spatříme street art tak zvláštní, že ho nikdo z nás nechápe. Jako mávnutím kouzelného proutku se objevíme před kavárnou u Dvou Mlýnů, kde ona Amelie z Montmartru pracovala. Možná si říkáte, proč o ní pořád mluvím - a popravdě, ten film je důvodem, proč jsem se vždycky chtěl do Paříže podívat. A koukat na obchůdek se zeleninou, kde pokaždé nořila ruku do pytle s čočkou - to je jako si splnit sen. A vy až to dočtete, tak si ten film běžte pustit - pokud potom nebudete mít chuť vyběhnout ven a dělat dobrý skutky, tak jste divní!

Ameliin obchůdek






Přiblížil se čas na siestu a tak kupujeme občerstvení a nacházíme zapadle petanquové hřiště, kde si místní zpříjemňují odpoledne - a to je zase jedno z těch míst, pro které jsem si Paříž oblíbil, a až se tady ocitnu příště Montmartre určitě nevynechám. 



Večer se opět metrem přesouváme k dominantě vnitřního centra a to k věži Tour Montparnasse. Jde o prakticky jediný mrakodrap v centru Paříže, kde jinak platí výškové omezení budov do tuším 37 metrů. Před samotným výstupem na střechu se rozhodujeme, že najdeme nějaký podnik a povečeříme. Nakonec padá volba na sympatické bistro, kde je jako třešinka na dortu piano. Pak, když čekáme na jídlo a Ondřej začne hrát právě ty rytmy Yanna Tiersena dostávám husí kůži. Při pohledu přes výlohu ven na uspěchanou ulici, kde se míhají auta, zachytím odraz nás pěti, jak tu sedíme. Pokládám si otázku, kdybych měl neomezené finanční možnosti, kde bych chtěl být? Jistě že tady a teď, sedět s přáteli v tomto výjimečném městě a poslouchat Ondřeje jak hraje na klavír - zase jsem vděčný za to co mohu prožívat. 

Večerní pohled z dvě stě metrů vysoké budovy je parádní, nejprve strávíme několik dlouhých minut koukáním na majestátnost Eiffelovky, než se rozhodneme i pro další strany. Bohužel však naprostá absence rovných ploch na které bych mohl položit foťák a na dlouhý čas tak zachytit krásy noční Paříže, způsobila to, že žádný použitelný obrázky nemám. 

Poslední večer na bytě jsme strávili povídáním, popíjením zbytku nakoupených plechovek a to tak dlouho, než nás opět přemohl spánek. Domů jsem potom cestoval opět se Zdendou a to po stejné trase. 

Paříž je město s duší, jen musíte vědět, kde ji hledat. Nedovedu si představit, jet sem celou noc autobusem, potom oběhnout právě ty památky, kde je nejvíce turistů a pak se zase celou noc kodrcat domů. Ale strávit tu prodloužený víkend s přáteli, projít si jak ty obrovské bulváry tak ty drobné uličky, nechat se okouzlit obrovskými katedrálami i nepatrným obchůdkem se zeleninou to je docela něco jiného. A já z toho mám vzpomínky, které mi dozajista zůstanou do konce - a je to ten typ vzpomínek na štěstí!

neděle 26. června 2016

Conquest of Dubrovnik


Uplynul měsíc od doby, kdy jsem po boku svých přátel na plachetnici dobyl Dubrovník - vzpomínky a dojmy se za tu dobu pěkně utřídily a ty nejhezčí se nadobro usadily v hlavě - a že jich je. Na palubě naší lodi jsem tentokrát nebyl jako kapitán, ale pouze jako člen posádky - proto bych rád teď udělal něco, co jsem na tomto blogu ještě neudělal, nicméně si jsem jist, že je správný čas to změnit. 

Tímto předávám slovo Ondřejovi, kapitánovi Oluje, kouzelníkovi ze slovy a v neposlední řadě dobrému příteli, aby Vám povyprávěl o našem dobrodružství tak jak to viděl on. Fotografie a stejně tak pasáže psané kurzívou jsou potom mou vlastní invencí a budou jeho vyprávění pouze doplňovat. Takže pokud o to stojíš přijmi naše pozvání na palubu lodi přátelství, na Oluju!


Květnová plavba Jaderským mořem očima kapitána
“it’s not what you are underneath, it’s what you do what defines you”



Bylo nebylo, listujíc za dlouhých zimních večerů jachtařskou knížkou a počítaje napluté míle zde zaznamenané, vznikla myšlenka uspořádat výpravu do jižní Dalmácie, do míst námi doposud neprobádaných. Předsevzali jsme si tedy, že se poplavíme z Bašky Vody až do vzdáleného Dubrovniku a tak jsme také učinili. Chceš-li se dozvědět, jak jsme se tam skrz vítr, déšť i bouři dostali, pohodlně se usaď, čti dál tyto řádky a pojď s námi plavbu prožít ještě jednou.

Myslím, že nebudu daleko od pravdy, budu-li tvrdit, že když se řekne dovolená v Chorvatsku, v mnohých tato slova evokují stereotyp týdne stráveného v dobře známé ne-li tuctové destinaci. Osobně jsem s rodiči tuto zemi jako dítě nikdy nenavštívil, a když už jsem byl starší a začal jezdit za hranice sám, z doslechu nepředstavovalo Chorvatsko místo, které by se octlo v mém cestovatelském hledáčku. Objevil jsem tuto zemi až později, roku 2009 a byl jsem tolik překvapen její nevšední krásou. Troufám si říct, že to bylo díky tomu, že jsem měl tu možnost ji poznat v její patrně nejkrásnější podobě a to z paluby plachetnice. 

V září 2009 jsem byl u toho, když jsme na svět poprvé koukali z paluby plachetnice - tehdy jsem ještě netušil, že se do jachtingu tolik zamiluju, a taky jsem netušil, že více jak polovina z tehdejší posádky se sejde o sedm let později právě na palubě lodi směřující do Dubrovníku! 

Námořníkům totiž nabízí pobřeží lemované desítkami rozmanitých ostrovů, z nichž mnoho se pyšní překrásnými a doposud neobydlenými zátokami, či dech beroucími pohledy na majestátní města postavená z bílého dalmatského vápence, jež dokazují až nesmrtelnou moc kdysi slavné Benátské republiky. Posádka plachetnice má možnost vybrat si, chce-li na noc svoji loď zádí vyvázat v centru dění starobylého městečka nebo rybářské vesnice v přístavním bazénu či rozhodne-li se strávit noc na kotvě v zátoce, kterou bude v noci sdílet jen s tisíci hvězd na obloze. Zážitek natolik odlišný od týdne stráveného na přeplněné pláži jednoho jediného rušného letoviska. Proto se sem od mé první návštěvy pokaždé rád vracím a vždy mi tato země ukáže ještě o kousek víc ze své krásy. Nediv se mi proto, když se i nyní po návratu zasněně dívám na obzoru do dálek, zaleskne-li se mi slza v oku, když někdo řekne Dalmácie, či zbystřím-li slyšíc třepotání slunečníků na zahrádce, jež mi tolik připomínající ve větru flatrující plachty.

Pátek, 20. května 2016 - Tažení na jih

Naše výprava za dobrodružstvím začala v pátek večer schůzkou osádek obou naložených automobilů v Brně. Z výrazů v obličejích kluků je patrné velké nadšení i značné očekávání. Není se čemu divit, už zítra nás přeci uvítá moře, které máme všichni do jednoho tolik rádi. Cestu přes Rakousko, Slovinsko i Chorvatsko se nám povede absolvovat bez potíží a díky tomu se dostáváme už okolo desáté hodiny dopolední na Makarskou riviéru.

Baška Voda


Sobota, 21. května 2016 - Zvednout kotvy!

K naší radosti a oproti všem předpovědím zde z druhého nejvyššího chorvatského pohoří Biokovo při jasném nebi fouká směrem na moře čerstvý vítr, který v poryvech odtrhává špičky vln. Nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že jsme v ten daný okamžik mysleli na jediné, kdy se nám povede převzít loď a vyrazit na moře. Plachetnice Bavaria 42 Match, kterou jsme si na tento týden pronajmuli je pravděpodobně jeden z nejpovedenějších modelů této německé loděnice. Ta naše nese jméno Oluja, což v chorvatštině příhodně znamená bouře. Dostáváme do maríny Bašky Vody a vidíme, jak málo je zde prostoru k manévrování v místech, kde je naše loď vyvázaná i to jak mělko jsou tažené mooringy (lana jež drží příď lodě a klesají dolů do středu uličky tvořené příděmi jednotlivých lodí). Je mi okamžitě jasné, že pokud nechceme o vratnou kauci dva tisíce euro přijít hned první den, nemůžeme si dovolit v tomto silném bočním větru manévr vyplutí provést. Vítr v poryvu, kdy je jeho síla největší, by se totiž mohl snadno opřít do boku naší plachetnice a nahnat ji na přídě protějších lodí. Budeme tedy muset ještě chvíli počkat, než vítr zeslábne. Nakonec jsme ovšem nuceni vyplutí odložit z jiného důvodu. Díky tomu, že bora foukala i v noci, některé z lodí to odnesly lehkým poškozením. Oluja přišla o topenandu, lano vedené z vrcholu stěžně k zadnímu konci ráhna, které vytváří na ráhno vertikální tah a drží jej vysoko nad hlavou námořníků tehdy, není-li hlavní plachta vytažena. Také bimini, plátno chránící kokpit před přímými slunečními paprsky, vítr roztrhal. Přesto se podaří technikům charterové společnosti obě ze závad alespoň provizorně opravit, my se díky tomu můžeme se všemi zásobami jídla a piva nalodit a připravit loď k vyplutí. Vítr se mezitím již zklidnil na přijatelnou mez. Startuji motor, řadím rychlost a uvádím tak bezmála osmitunovou Oluju do pohybu. Couvám středem úzké uličky, dostatečně pomalu na to, abych měl manévr pod kontrolou, ale zároveň dostatečně rychle na to, aby plachetnice držela stopu a vítr ji nesfoukl na ostatní lodě. Mít pevnou ruku za kormidlem, pamatovat na značný ponor kýlu a především, nevyměknout! Povedlo se, jsme v bezpečné vodě před vlnolamem a nabíráme kurz na ostrov Brač. Naší destinací je město Bol s nedaleko ležící proslulou pláží, Zlatnirat. Fouká nám příznivý vítr, takže se vším nadšením stavíme loď proti větru, poté taháme za lano výtahu hlavní plachty. Plachta majestátně šplhá na patnáctimetrový stěžeň vydávajíc onen kouzelný zvuk třepotajícího se plátna. Kormidelník do ní nabírá vítr a jdeme “pod plný prádlo”, což v námořnické hantýrce znamená, že vytáhneme plachty nejvíc kolik to jde. Jeden z nás tedy bere otěž geny přes vinčnu do rukou, druhý pár rukou přitom synchronně povoluje rolfok a konečně i gena je venku! Vypnout motor a užívat ten blažený pocit ticha doplněný hvizdem větru a šploucháním slané vody, té dokonalé harmonie člověka s přírodními živly.

Sám el capitano Ondřej - mohlo by se zdát, že je fotka fejk, když totiž trimuješ plachty musíš koukat na ně a ne
 někam na záď, ne však v případě, když zrovna dotahuješ otěž main-sail - tudíž všechno dělá tak jak má!

Nyní je na čase představit posádku. Skládá se osmi členů, začneme-li od nejzkušenějších, je to první důstojník této plavby, Tom Kazda, zkušený a nadšený jachtař sám s kapitánskou licencí, jehož jachtařská knížka se pyšní mílemi z Jaderského, Baltského, Ligurského i Tyrhénského moře. Následují studenými vodami dubnového Baltského moře křtění námořníci, kluci do nepohody, Honza Hvížďala a Jiří Hrbata. Skromný, přičemž neméně zkušený jachtař, Zdenda Vondrák, který na plavbách kromě precizní práce s lany plní ještě jinou nepostradatelnou roli, roli ředitele piva a strážce zapnuté ledničky. Neméně zkušený námořník, Vojtěch Hurčík, který kromě toho, že disponuje sílou gladiátora, na sebe bere důležitou funkci lodního lékaře. Honza Krejčí má značné znalosti nautiky a dokáže dokonale číst synoptické mapy, proto mu patří pozice lodního meteorologa. A konečně doposud mořem nekřtěný Václav Čekán, který se vydal cestou začít s jachtingem na jezerech a až poté přešel na jachting mořský. Nechybí mu nadšení se učit novým věcem. Posledním členem jsem já, Ondřej Krepl, mořeplavec srdcem a nadšený jachtař, kapitán této plavby s čerstvě vydanou offshore B licencí.

Jelikož nám lehá vítr a zapadá slunce, padne rozhodnutí nahodit diselové koně a několik posledních mil na Bol domotorovat. Tam se kvůli malé hloubce opatrně vyvazujeme zádí k molu. Poprvé na Jadranu jsme nuceni počítat se slapovými jevy. Je úplněk a moře stoupá a klesá každých dvanáct hodin v rámci desítek centimetrů. Pod kormidlem zde máme pouhých třicet centimetrů a to není dostatečná rezerva pro případ, kdyby přišlo vlnění. To by totiž mohlo loď snadno rozhoupat a kormidlo poškodit o kamenný násyp. Kormidlo je důležitou součástí lodě, ne-li tou nejdůležitější, po jehož poškození či selhání se plavidlo stává logicky neovladatelným. Proto zde není bezpečné zůstat a přejíždíme do bezpečné vody vyvázat se na bóji. Stání na bóji má ale jednu velkou nevýhodu, z plachetnice na pevninu se posádka musí dopravit na nafukovacím člunu zvaném dingy, který v jeden okamžik pojme maximálně čtyři osoby. Fouká od pevniny, proto se veslování třikrát tam a třikrát zpět rovná nekonečným galejím.

Nehledě na to, že ta naše dinga měla už nejlepší léta za sebou, pořád do ní teklo, kámoš předemnou pádloval jak tatar, pořád mě nahazoval vodou a já se celou cestu, dobrou čtvrthodinu, kdy se kluci prali s větrem, bál o foťák, kterej jsem při vystupování stejně málem utopil!

Na pevnině jsme si město prošli a rozhodli se zhasit žízeň v místní přístavní krčmě. Protože se nikomu z nás nechce na několikrát znovu pádlovat s člunem, rozhodujeme se s Tomem vzít situaci do vlastních rukou. Pod rouškou tmy se ve dvou vydáváme s dingy po větru na plachetnici, odvazujeme loď z bóje a v plánu je pro kluky přijet a nabrat je u mola benzínové pumpy aniž by museli smočit nohu či veslovat. Nejdříve jde vše zcela hladce, ale v okamžiku, kdy máme plachetnici z bóje odvázanou a vyplouváme směrem k betonovému molu, vítr znatelně zesílí. Manévr musí proběhnout rychle a precizně. Díky odlivu musí kluci na záď plachetnice částečně seskočit z vyššího mola a to není sto procentně bezpečné. Hrbič při naskakování na Oluju zaklopýtne, pád nevypadá hezky a vyleká nás. Je to ovšem muž z oceli, co holýma rukama roztáčí turbíny a odnáší to jen odřený malíček. Připlout k bóji v noci, při svitu měsíce v úplňku se k ní vyvázat, tak to byl další nezapomenutelný zážitek.

Ano, na to jak s dvojkou pod kůží stojím na přídi a marně hledám v té nekonečné tmě bójku, abych mohl její polohu nahlásit kormidelníkovi, který mě pak přes burácející vítr stejně neuslyší - to je vskutku nezapomenutelný - dodnes netuším jak se to vlastně podařilo!

Neděle, 22. května 2016 - Dobytí ráje

V neděli ráno nás probouzí zvuk kostelních zvonů linoucí se zátokou. Na dnešní den předpověď hlásí jen slabý vítr. Jelikož jsme si předsevzali doplout do Dubrovniku, nemarníme čas a brzy vyplouváme. Cíl dnešního dne je jasný, doplout co nejdále na jih. Dle předchozí navigační přípravy volím kurz mířící na západní cíp ostrova Hvar. Chceme proplout mezi ním a ostrovem Sv. Klement. Poplujeme v blízkosti starobylého města Hvar, kde je čilá lodní doprava. V plánu je podle času a aktuální situace zvolit další pokračování a s největší pravděpodobností přenocovat někde na jižním pobřeží Korčuly. Ve skrytu duše ovšem doufám v to, že se nám podaří západní cíp Korčuly jen letmo minout, pokračovat dál a dostat se až na odlehlý ostrov Lastovo. Je to ambiciózní plán, ale mé odhodlání i odhodlání posádky je značné. Tomu, kdo by přeci jenom na okamžik zapochyboval, odvahu dodá a srdce potěší sklenka znamenitého rumu. Na západní cíp Hvaru připlouváme brzy, západní mys Korčuly míjíme odpoledne a jednohlasně se rozhodujeme pokračovat dál. Plujeme do dálek, kde se na obzoru noří v oblacích Lastovo. 



Odlehlá lokace tohoto ostrova a jeho značná členitost s řadou chráněných zátok zaručují jisté a bezpečné kotvení, i kdybychom se tam dostali až v noci. V následujících dnech, když už bude bouřlivější moře, se toto rozhodnutí, blitzkrieg na jih, ukáže jako správné. Ohlédnu-li se zpět, společně s rozhodnutím vyplout z Bašky Vody na Brač už v sobotu, se nepochybně jednalo o klíčové kroky učiněné pro dobytí Dubrovniku. Nyní se ale už nacházíme jen asi míli před Lastovem a pomalu se chystáme na přistání. Už když jsme k tomuto ostrovu připlouvali, srdce mi říkalo, že je Lastovo něčím, slovy nepopsatelným, speciální. Pomalu nám ukazovalo svoji krásu, už když jsme se k němu blížili, avšak plně ji odhalilo až ve chvíli, když jsme vpluli do zátoky JurjevaLuka. Troufám si říct, že zátok jako je tato, by jste i na členitém Jadranu, napočítali na prstech jedné ruky. Je to půvabná, vzrostlými borovicemi zdobená, rozlehlá a přitom chráněná zátoka pyšnící se vlastní písečnou pláží. Doby minulé kdy Jugoslávii vládl Tito, zde připomíná staré vojenské molo a nedaleký námořní bunkr, nenápadný tunel ražený do skály. Zátoka leží mimo obydlenou oblast a z nejbližší osady k ní vede jedna jediná cesta. Ke starému vojenskému molu jsme se vyvázali bokem. Otočil jsem klíčkem a rachot vznětového čtyřválce ustal v okamžiku, když na hladinu dopadly poslední paprsky zapadajícího slunce. Nastal božský klid, v tu chvíli jako by se zastavil čas. Toto místo mělo svou duši, absolutní genius loci. 

opuštěné Lastovo


Díky vyvázání se bokem jsme měli jedinečnou možnost zátoku i Lastovo suchou nohou prozkoumat. Přesněji řečeno zátoka Jurjeva Luka neleží přímo na ostrově Lastovo, ale na ostrůvku Prežba, přičemž se na Lastovo dá přejít malým mostem. Bez pohledu do mapy by ovšem málokdo tušil, že přechází z ostrova na ostrov. Při zastavení se na pivo na lokální zahrádce, kde jsou mimochodem jen místní, se připravujeme na další den plavby. Mimo navigační přípravu je totiž značně žádoucí udělat i přípravu meteorologickou. Hvíždi vytahuje chytrý telefon s internetem a načítá předpověď počasí spolehlivého norského modelu. Vítr, který od časného rána bude foukat (a postupně zesilovat) bude o síle 10 m/s. My námořníci jsme zvyklí na sílu větru udávanou v uzlech, dle hodnoty v těchto jednotkách si ji totiž poté dovedeme snadno přiřadit do jednotlivých stupňů Beaufortovy škály a díky tomu posoudit její vliv na plánovanou denní etapu plavby. Jakožto titulovaní inženýři se příkladu ze střední školy, převodu jednotek, nezalekneme. 2 m/s to je přeci 1 uzel. Proto vítr o síle 10 m/s z předpovědi interpretujeme jako 5 uzlový.

Pondělí, 23. května 2016 - Heavysailing

Brzy ráno nás budí hvizd lan, takeláže a hlasité třepotání, když si čerstvý vítr pohrává s českou vlajkou. Nefouká 5 ale 20 uzlů. Pro tento převod jednotek bylo třeba hodnotu 10 dvěma násobit, ne dělit. Stala se prakticky stejná chyba, která stála za pádem řady letadel, potopení mnoha plavidel či kolapsem nemála mostů. Nyní je čas zrychleně vyplout, vítr má postupně zesilovat, stáčet se a tlačit plachetnici na betonové pilíře mola. Navzdory tomu se posádka jen pomalu probouzí. Večer totiž, když už skutečný kapitán spal, měla část námořníků na mole setkání s kapitánem falešným. Nebyl to nikdo jiný než litrový kapitán Morgen a nutno podotknout, že z něj nezbyla ani kapka.

Já naštěstí večerní rande s Morganem vynechal a tak jsem si mohl od samého rána užívat to hemžení na palubě. Podle hvizdu větru v takeláži mi bylo jasné, že to dnes bude stát za to - a nemýlil jsem se!

 Už při vyplouvání ze zátoky bylo těm, kteří stanuli na palubu jasné, že dnešek bude ve znamení nefalšovaného jachtingu. Poseidon se nám rozhodl ukázat, že umí na jihu Jadranu moře pěkně rozvlnit i zafoukat do plachet. Přestože jsme si přízeň tohoto boha chtěli naklonit úlitbou piva i rumu, chyby na převodech jednotek netoleruje. Dostáváme se na otevřené moře, stoupáme proti sílícímu větru i vlnám. Jelikož má vítr značnou sílu, pro zachování ovladatelnosti lodi od začátku plujeme s narefovanou hlavní plachtou, tedy pouze na část její celkové plochy. V příďové kajutě zatím Ujči zažívá to, za co si zámožní vesmírní turisté platí, chvilkové stavy beztíže. Hlavní plachta i gena totiž ženou Oluju na hřebeny vln a poté se do nich přídí boří, vydávaje přitom rány jako z děla.

Vandry si heavy sailing taky vyloženě užíval


 Mořská nemoc na sebe nenechá dlouho čekat. Hvíždi běží z podpalubí směrem k zádi, chytá se zábradlí a obsah žaludku mizí ve vlnách. Barytonové sólo, které se přitom vydává, opakovaně baví celou posádku. Myslím, že to mělo nejblíže ke zvuku ze hry Diablo II. Kdo hrával, ten si dovede zhruba představit, jakým hlasem zvolala při skonu kardinální potvora na čtvrtém podzemním levelu druhého aktu, nebo to akt třetí? Zanedlouho tu máme blicí show znovu, tentokrát v podání lodního lékaře. Naštěstí je Oluja dostatečně prostorná a poskytuje i při náklonu ve středu jejího kokpitu bezpečný prostor na čerstvém vzduchu pro znovu nabrání sil. Tom drží kormidlo zkušenou rukou a je vidět, že si plavbu na stoupačku proti vlnám vyloženě užívá. 

Klukům je špatně, ale s tím nic nenadělám. Pravdou je, že já v těch chvílích zažíval okamžiky naprostého štěstí zaplavující mysl tak dokonale a hluboce, že slovy popsat nejde. S každou třetí vlnou se příď Oluje ponořila pod rozbouřenou hladinu a nabrala hektolitry slané vody, která následně stékala po palubě zpět do moře a odnesla s sebou všechno nedůležité. Byla tam moje duše za kormidlem, vítr v plachtách a nekonečné moře - nic víc!

Na obzoru už vidíme stále ještě vzdálený ostrov Mljet, jediný možný cíl dnešní etapy. Musíme křižovat, suchozemsky řečeno plout cikcak vzhledem ke směru, kde leží cíl. Plachetnice je totiž schopna plout proti větru, stoupat, jen pod určitým úhlem daným parametry lodě a plachet. V případě Oluje tento úhel činí přibližně 40 stupňů, prakticky tedy loď napluje i dvakrát tolik námořních mil než kdyby plula přímo. Přeplavba z Lastova na Mljet je díky rozbouřenému moři první velkou zkouškou odhodlání a dovedností posádky. Tuto zkoušku posádka zvládne na výbornou. Je pozdní odpoledne a my stahujeme plachty, jelikož připlouváme do zátoky Polače na Mljetu, kde se vyvazujeme na mooringu jedné z řady restaurací. Ostrov Mljet, který je nejzalesněnějším ostrovem Chorvatska, je známý mimo jiné díky stejnojmennému národnímu parku. Půjčujeme si horská kola a vydáváme se tento přírodní skvost blíže prozkoumat. Park obklopuje dvě brakická jezera, Veliko Jezero a Malo Jezero, z nichž to větší je s mořem spojeno úzkým kanálem. Stezka nás vede borovicovým hájem okolo jezer a zapadající slunce, jež se třpytí na hladině, dotváří nezapomenutelnou atmosféru. Naskýtá se nám jedinečný pohled na benediktýnský klášter z 12. století zasvěcený Sv. Marii, jež leží na malém ostrůvku uprostřed Veliko Jezera. Projížďka na kolech parkem je po plavbě rozbouřeným mořem vítaným odpočinkem pro celou posádku.



 Po návratu zpět k plachetnici večeříme v místní restauraci, poprvé si zaslouženě pochutnáváme na plodech moře. Jako každý den, i dnešek končí standardní meteorologickou a navigační přípravou. Zítra má foukat dle norského modelu jen málo, do 5 uzlů. Zavírám oči a nechávám si zdát o cílové destinaci naší výpravy, starobylém Dubrovniku.

Úterý, 24. května 2016 - Přes bouři k hradbám Dubrovniku

Probouzíme se do ospalého zataženého rána, v zátoce Polače jako by se čas zastavil. Několik místních kaváren si s časnou avizovanou otevírací dobou nedělá starosti. Nakonec se nám přece jen podaří si před vyplutím espresso dát. Ze zátoky vyplouváme na moře pod motorem, jelikož prozatím vítr nefouká. Je to příjemná plavba ve skvělé společnosti, stejně jako každý den. Dlouhou chvíli, kdy není třeba se díky asistenci autopilota o loď příliš starat, si vyprávíme námořnické báchorky, proč se na lodi při přípitku skleničkami necinká či proč není dobré na palubě pískat. Pokračujeme předčítáním příběhů o tradicích námořníků, jak probíhá rovníkový křest nebo jak to vlastně bylo s Bludným Holanďanem a kapitánem Van der Deckenem. Za chvíli již začne foukat příznivý vítr, takže neváháme a vytahujeme plachty. Plujeme si vesele Mljetským průlivem, když v tom se nebe na obzoru za námi začne černat. Bouřka se pomalu ale s jistotou přibližuje, je jasné, že se nám nepodaří jí utéci. Na Jadranu jsou bouřky poměrně častým jevem. Není třeba panikařit, ale je nutné se na ni určitým způsobem připravit. Kdo nemusí být na palubě, zaujímá proto místo v podpalubí. Zbytek posádky se souká do jachtařského oděvu, který se skládá jak z originálních kousků pro tento sport určených, tak z oblečení improvizovaného. Tou druhou zmíněnou možností totiž je takzvaný “Helly Hanson Basic”. Gumový, nepromokavý, ale zároveň absolutně neprodyšný oblek, jež se dá za dvě stovky pořídit v pracovních oděvech. Statečná posádka v zářivých žlutých mundurech se proto v tento okamžik podobá profesionální protiradiační jednotce. S prvními kapkami, které dopadají na palubu Oluje zcela stahujeme plachty a nahazujeme motor. Silný vítr na sebe nedá dlouho čekat. V okamžiku tu máme prudký déšť, doprovázený ještě silnějším větrem, který má v poryvech 35 uzlů. Pamatujete? Předpověď počasí pomocí norského modelu hlásila vítr o síle maximálně 5 uzlů. Místní bouřky ale netrvají dlouho, proto jsme za chvíli z nejhoršího venku. Déšť je nyní již z hlediska viditelnosti i komfortu na palubě snesitelný a vítr, přestože stále velmi silný, je stabilnější. Rozhodneme se si s lodí s větrem v zádech na vlnách trochu zasurfovat, proto vytáhneme přibližně dvě třetiny geny. Vlnění a drobné zaváhání za kormidlem ovšem způsobí, že se nám nepodaří genu zadním větrem napoprvé nafouknout zcela správně, zlehka nám plachta přehoupne na druhou stranu a zůstane částečně opřená o přední stěh. Vítr ihned ukáže svoji sílu, když se do geny opře a celým předním stěhem v několika rázech mohutně zacloumá. Podaří se mi odpadnout a genu větrem nafouknout správně. Oluja upaluje po větru směrem na Dubrovnik. Ve vhodnou chvíli se rozhodneme zamířit úžinou mezi malými ostrovy Lopud a Koločep blíže k pevnině, kde budou přeci jen menší vlny. Dostáváme se tedy až k hranici zálivu, který vede do vnitrozemí k Dubrovniku.

Bouře na moři zní hrozivě, každý zná ty katastrofické filmy kde se postupně topí jeden námořník za druhým. Skutečnost je trochu jiná. Musíš stát za kormidlem, snažit se prohlédnout přes závoj deště aby jsi nenavedl loď do kolizních kurzů a taky je dobrý tvářit se, že vlastně o nic nejde - celá posádka pak bude klidnější. S přibývajícími zkušenostmi si to pak i docela užíváš. Pokud je někomu špatně, bez otázek vyfasuje harnes a přiváže se k lodi - vypadnout pod plachtami do rozbouřeného moře by v takové chvíli dost pravděpodobně znamenalo konec. Ztracená pádla od dingy nechť jsou důkazem!

 My se ale ještě rozhodujeme toto majestátní město spatřit nejdříve z moře. Nezalekneme se ostrůvků Grebeni a ze správné strany obeplouváme bezpečnou vodou kardinální znak. Servíruje se hrachová polévka, která se díky stavu moře dá jíst jedině tak, že si do talíře každý hodí velký kus kruhu (chorvatského světlého chlebu), který do sebe polévku absorbuje, takže se z talíře nevyleje. Zanedlouho se ocitáme přímo pod majestátními hradbami Dubrovniku. Probili jsme se až sem skrz vlny, silný vítr i bouři. Dokázali jsme to! Na palubě panuje triumfální atmosféra. Následuje zamávání suchozemcům doprovázené otočkou v blízkosti hradeb v relativně mělké vodě s několika skalkami, přičemž se kormidelník opět řídil heslem “nevyměknout”.

Stojím na přídi a čekuji situaci před lodí: "Kámo, tady to je samej šutr vole." Ondřej volá od kormidla: "Nevyměknem." Já si pod vousy říkám: "No nevyměknem, ale rozšviháme loď za čtyři míče přímo pod hradbou Dubrovníku - to zas budem v novinách ..." Nakonec tu osudnou skálu minul - jak moc to nevím, měl jsem zavřený oči!

Dobytí Dubrovníku

 Jakmile se nabažíme překrásného pohledu na majestátní hradby, vydáváme se zpět a zaplouváme do zátoky, na jejímž konci se nachází ACImarína. Vydařené přistání v úzké uličce se spoustu lodí a omezeným manévrovacím prostorem personál maríny komentuje slovy “bravo capitan!”. Je to poprvé za celou plavbu, kdy máme k dispozici sprchy, proto celá posádka vyráží ze sebe třídení vrstvu soli smýt. Na pevnině ve sprše nejeden námořník na sobě pozoruje jev, kdy se s ním celý interiér sprchového koutu zdánlivě hýbe ze strany na stranu. Zavře-li oči, často se dokonce přistihne, že se naklání směrem k jedné ze stěn. Za ta léta jsme tomu začali říkat suchozemská nemoc, která někdy trvá i den či dva po návratu z plavby. 



Rezidence nedaleko mariny v Dubrovníku

Na Oluji už pár dní nefunguje pumpa se sladkou vodou, naštěstí se podaří zástupcům charterové společnosti v této maríně sladkovodní pumpu opravit. Jelikož marína leží několik kilometrů od historického jádra města, je třeba se tam vypravit s pomocí taxi. Ocitáme se tak v prastarých ulicích Dubrovniku vyzařujících onu mystickou atmosféru. V městě, které je perlou a do značné míry i ikonou dalmátské architektury. Cesty jsou zde dlážděné bílým vápencem a všechny domy i mnohé chrámy historického jádra stavěné z krémového travertinu. Bohužel pověstná krása Dubrovniku nese svou daň. Město neprohlížíme zdaleka sami, navzdory naší návštěvě mimo hlavní turistickou sezónu. Je proto potřeba si nevšímat četných skupin turistů z dálného východu fotících si každé zákoutí na dvanáctipalcový iPad. Oproti liduprázdnému Lastovu a klidnému Mljetu je to chvílemi až nepříjemná změna.

Číňan se čepicí I love Dubrovnik je to nejtypičtější co v ulicích najdeš

 My si ale prohlídku města přesto užijeme, hledaje, nacházíme taková pěkná místa, kde jsme sami, bez turistů. Mezi takové se jednoznačně řadil vlnolam před mohutným bastionem, kde jsme si při západu slunce a s příbojem ve tváři vychutnali vítězné pivo. Společnost naší posádce u toho dělal jen hřmot vln tříštících se o kameny vlnolamu. Návštěvu Dubrovniku jsme si naplno užili, popili jsme piva, co hrdlo ráčilo. Našli jsme sami sebe tak na nejjižnějším místě naší výpravy, po zbytek plavby už se budeme jen vracet na sever.




Hvíždi fotí vlny

Majestátní Dubrovník


Středa, 25. května 2016 - Krájíme si to hladkou vodu průlivu

Dnes se neprobouzíme příliš brzy, na posádce jsou patrné dozvuky včerejšího večera. Když už se konečně dáme dohromady a dostaneme se po absolvování ranní sprchy z maríny, ještě se chvíli musíme motat ve frontě u pumpy pro tankování nafty. Loď jsme patrně nepřevzali s plnou nádrží a díky motorování musíme zásoby paliva pro jistotu doplnit. Namíříme si to na sever, chceme dnes nocovat někde na poloostrově Pelješac. Fouká příznivý svěží předoboční vítr, takže si to “pod plným prádlem” a díky Vandrymu za kormidlem sypeme značnou rychlostí hladkou vodou Koločepského kanálu. Taková plavba je balzám na duši i tělo námořníkovo, bez větších vln a přesto v relativně silném větru totiž loď v náklonu s velkou rychlostí krájí vodu jen s minimálním odporem. Poté, co vyplujeme na nechráněné moře, vlny již začínají být větší. Posádka zkušeně pracuje s otěží a otěžovým vozíkem a společně s Hrbičem v roli kormidelníka Oluju drží v úctyhodném náklonu, pohybujíc se na hraně maximálního stoupání proti větru. Je nutné opět křižovat pro dosažení kýženého cíle. Jakmile se slunce dostává nízko na obzor, je nám jasné, že soumrak na sebe nenechá dlouho čekat. Rozhodujeme se pod motorem zvolit přímý kurz do zátoky poloostrova Pelješac jménem Trstenik. Zátoka je to rozlehlá, chráněná dlouhým vlnolamem, s místy i pro opravdu velké lodě, nicméně se ukazuje, že zde není ani jedno samostatné volné místo pro plachetnici s naším ponorem. Oslovujeme proto české cyklisty na kololodi Silva, zdali bychom se s posvěcením kapitána nemohli k nim vyvázat bokem, tedy do balíku. Svolení se nám dostává, dámy Silva a Oluja se tedy tuto noc něžně dotýkají svými boky a my díky tomu chodíme na pevninu suchou nohou přes dřevěnou palubu kololodě.

Turistů prostá vesnička - jak tam bylo panečku krásně

Čtvrtek, 26. května 2016 - až na konec světa, nebo jen Hvaru?

Plán dnešního dne je doplout co nejdále na sever, abychom měli klidný pátek o kratší etapě, což by nám eventuálně umožnilo ještě odpoledne vyrazit zpět do Česka. Plavíme se skrz Korčulskou trysku pod prudkým srázem Vidovy Gory na skok navštívit další ze skvostů Dalmácie, město Korčulu. Motivací ovšem není touha po kulturním poznání, či rozjímání nad krásami tohoto starobylého města. Je jí něco daleko prostšího a to doplnění zásob piva. Abychom nemuseli platit značnou částku za městské stání, můžeme se zde zdržet jen asi půl hodiny a navíc kapitán nesmí opustit plavidlo. Zůstávám tedy ještě s Ujčim na lodi, zbytek posádky vyráží přece jenom alespoň na skok nasát atmosféru tohoto obdivuhodného místa a do krámu pro splnění primárního cíle.

Korčula, rodiště Marca Pola a moje srdcová záležitost - osobně ji považuji za krásnější než Dubrovnik

 Po opětovném nalodění vyplouváme směrem na jižní pobřeží Hvaru, kde se chceme v jedné z mnoha divokých neobydlených zátok vykoupat. K našemu velkému nadšení nás po dlouhou dobu doprovází delfíní rodina, přičemž kluci fotí na zrcadlovky obrázky jako z časopisu NationalGeographic. Spouštíme kotvu uprostřed zátoky a celá posádka plave průzračnou vodou směrem k oblázkové pláži. 

Komu jsem přivezl mušli, tak byla právě z tohoto kouzelného místa!


Nepopsatelný zážitek

Je mi jedno jak pateticky to zní - bylo to tak. Stál jsem na přídi a pozoroval jak se k nim blížíme. Ten největší z nich připlul první tak, že byl ode mě sotva metr. Pak se ve vodě natočil a pohlédl mi do očí. Bylo to jako bys koukal do očí člověku, spatřil jsem na krátký okamžik celý jeho svět, koukl a beze slov pozdravil, pak si okolo lodě dobrých dvacet minut hráli, než jsme se rozloučili. Měl jsem husí kůži a mám ji pořád, když si na to vzpomenu.


Po osvěžujícím zaplavání si vyrážíme při stále ještě spalujícím slunci do nedalekého Sučuraje na východním cípu Hvaru. Dostáváme se do této malé půvabné rybařské vesnice v odpoledních hodinách. Místní chorvatská paní, harbour master, nás navádí k vyvázání se u boku dřevěného mola. Jelikož v pilotbooku hloubky v těchto místech nejsou rozepsané, při couvání na ní volám a ověřuji si minimální hloubku 3 metry. Paní mě o této hloubce opakovaně přesvědčuje, přestože přístroje postupně ukazují klesající hloubku i tak málo jako jsou 2.4 m, tedy hodnotu téměř rovnou ponoru naší plachetnice. Jakmile se vyvážeme k molu, ještě jednou si slovně ověřuji hloubku 3 m a díky tomu, že jsme se v této v podstatě neprůjezdné hloubce úspěšně vyvázali, na chvíli i zapochybuji o přesnosti přístrojů či nastavení offsetu echologu. Kvůli spalujícímu slunci se ihned schováváme do stínu palem, které u mola rostou. Zdá se mi, že se Oluja nějak podivně kýve, proto poprosím Toma, jestli by na sebe nevzal potápěčské brýle a nepodíval se, kolik vody máme pod kýlem. Když se vynoří, zvolá, že mezi kýl a dno nestrčil ani dva prsty. K dokreslení jak málo místa pod kýlem ve skutečnosti je ještě použije jisté alegorické přirovnání z oblasti ženské anatomie. Musím se přiznat, že v tuto chvíli jsem byl vzteky bez sebe. Potvrdilo se mi, že bohužel někteří Chorvaté by člověka pro úplatu nahnali i na skály, bez ohledu na možné škody tím způsobené na plavidle. Pomocí lan se nám naštěstí podaří loď posunout do míst, kde máme pod kýlem alespoň několik desítek centimetrů vody. Vypravíme se na procházku k osamělému majáku na východním cípu Hvaru. V krásném počasí pozdního odpoledne je to z tohoto malého konce světa náramná podívaná jak na majestátní pohoří Biokovo, tyčící se nad Makarskou riviérou, tak na Pelješac a Korčulu. V místní restauraci si pochutnáváme na naší poslední večeři, hostině, která se skládá z plodů moře.

Maják na jižním cípu Hvaru

Hod nalezenou židlí

Ujči ví k čemu všemu se dá ráčna použít

Příšera z hlubin


Pátek, 27. května 2016 - zpátky do Bašky Vody a domů

Ráno Zdenda prohlásí: “není čas na hrdinství” a využije poslední možnosti a otevře si jedno z mála Karlovaček, které zbylo. V tento poslední den naší plavby nás už příliš náročný program nečeká, musíme pouze natankovat a vrátit loď. Je to ovšem panoramatická plavba v blízkost pobřeží, díky náramné podívané na strmé holé stěny pohoří Biokovo tyčící se nad Makarskou Riviérou. Naše domovská marína, Baška Voda je jen pár hodin plavby. Jelikož se v Bašce nenachází benzínová pumpa pro lodě, stavujeme se doplnit zásoby nafty v Makarské. Tam nám v poledne bezohledně zavírají pumu před nosem. Rozhodujeme mezi tankováním do plna na Brači nebo doplacení rozdílu mezi skutečným stavem a plnou nádrží v maríně v Bašce. Nakonec zvolíme druhou možnost, protože bychom zajížďkou na Brač ztratili více než hodinu cenného času. Sbalení se proběhne koordinovaně i samotné vrácení lodi zvládneme bez problému. Nasednutím do automobilů mé vyprávění o našem dobrodružství končí, cesta po dálnicích vedoucích až domů proběhla v pořádku.

Pár slov závěrem. Byla to pro mě osobně nejlepší plavba, kterou jsem zatím kdy vedl. V prvé řadě to bylo díky překrásným místům, která jsme během této výpravy objevili. Především to bylo ale díky posádce, skutečným přátelům, se kterými se každý den, ať už svítilo slunce či létaly blesky, nesl v duchu slov: “Není jako nám”. Do jednoho mě svými schopnostmi i přístupem ujistili v tom, že si zcela právem mohou říkat námořníci. Proto mé největší poděkování patří právě vám kluci. Nejenom že by se bez vás v prvé řadě tato plavba nemohla uskutečnit, ale dozajista bych nemohl, ohlížejíc se zpět, ji nazvat svou nejlepší plavbou.

A proč se tedy na lodi nepíská? Chceš-li se to dozvědět, a pokud tvé srdce touží zažít podobná dobrodružství, neváhej a plav se příště s námi!

Ondřej Krepl
25 June 2016

K tomu není co dodat - strávit týden na moři s nejlepšími přáteli? Jistě že to bude jeden z nejlepších týdnů tvýho života, a tak to bylo. A až si tohle zase příště přečtu, aspoň v myšlenkách se tam vrátím. A víš co, věřím, že to nebyla poslední společná plavba - už teď plánujeme další - a bude to zase boží, tak to je. 
Se slaným pozdravem buď tím čím chceš být věrný čtenáři, sejdeme se zase příště, ať už tady a nebo někde na cestě! Ahoy ..

pondělí 25. dubna 2016

Expedice Vichr

Když na netu zahlédneš inzerát nabízející místo na plachetnici, která doprovází podomácku vyrobený katamarán z PET lahví, jehož cílem jsou daleké africké břehy, máš v zásadě jen dvě možnosti jak reagovat. Buď si zaklepeš na čelo a necháš svoje podvědomí a by ti nabídlo jednu z osvědčených výmluv proč zůstat sedět doma na vyhřátém gauči, no a nebo si řekneš - u toho chci sakra být!

A tak se stalo, že jsem se po krátkém výběrovém řízení stal členem napůl náhodně vybrané posádky dobrodruhů, jež se začátkem dubna vypravila vstříc dálkám, aby poskytla potřebnou podporu projektu, jež hrdě nese jméno Vichr III - což je asi tak jediná věc co hrdě nese, neboť ve skutečnosti je plavba na lodi co vyrobí parta nadšenců v garáži do Afriky docela sebevražedným podnikem. Albert, kapitán a duchovní otec celého podniku, si ale nic takového nepřipouští - ten člověk je doopravdy celým srdcem dobrodruh a bylo to fajn díky němu poznat i ostatní - pojď si o tom našem mořském putování přečíst, máš-li náladu.

Vše začalo v pátek 1.4. v expediční klubovně v Brně, kde se všichni členové posádky sešli. Ukázalo se, že se vlastně mezi sebou nikdo nezná s výjimkou mně a Ondřeje. Naštěstí však bylo zakrátko jasné, že na inzerát nabízející dobrodružné zážitky se hlásí lidi, kteří neváhají opustit svoji komfortní zónu a tak naše soužití bylo od prvopočátku bez jakýchkoliv potíží. Během pár minut jsme naházeli věci do aut, přidali Albertovu zapomenutou plachtu, a vyrazili směr Itálie, kde jsme měli zabookovanou plachetnici.

2.4.

Po přebrání naší lodě jménem Fomalhaut, což je v arabštině výraz pro rybí tlamu, jsme se celí nedočkaví přestěhovali z aut do kajut a bez jakéhokoliv otálení vyrazili. Netrvalo to ani půl hodinky, než jsem se na palubě zorientoval ve změti lan a začal si naše plachtění užívat tak jako vždy.

Dost možná takové pocity zažívají lidi, když jedou bez sedla na koni, prsty boří do teplé srsti a cítí tu živou sílu pod nimi. Jsem si jist, že takové pocity dobře znají piloti - to první, docela příjemné zhoupnutí žaludku, když se podvozek odlepí od runwaye - to může být dost dobře podobné tomu, když stojíš za kormidlem a se zrakem upřeným do plachet čekáš na tu chvilku, kdy se loď přehoupne přes lámající se vlnu a začne sjíždět po jejím úpatí. V té chvíli instinktivně natočíš kormidelní list tak, aby ta patnáctimetrová kráska ještě více zrychlila. Vítr sviští okolo uší do té chvilky, než na příď narazí další vlna a Tobě tvář zkropí jemná slaná sprška - pro tyto okamžiky chci žít!

Nutno podotknout, že cílem sobotní etapy byl bezmála pětatřicet mil vzdálený ostrov Elba, a tak když nad mořem zapadlo slunce začala se i mě nebezpečně klížit oční víčka. Po sladkém dvouhodinovém spánku, v té nejlepší kolébce, čímž přední kajuta plachetnice bezesporu je, mě vzbudil naléhavý Ondřejův hlas. "Vstávačka kámo - padej tahat lana." A tak, jako se kolikrát do práce po celonočním spánku budím ospalý a otrávený, zde mi srdce zvesela poskočilo a za pár minut jsem už stál s hákem na palubě, vítal potemnělý přístav Portoferraio a nemohl se dočkat, až se vydám na noční toulky do toho starého labyrintu uliček.

Když se naše procházková část posádky vrátila zpět k plachetnici okupovali naši palubu již hosté, jimiž nebyl nikdo jiný než Albert, Jára a Zdenda - posádka Vichru III. Po pár lahvích vína, bylo jasné, že všichni trpíme stejnou neposednou nemocí a obouváme stejně toulavé boty - vskutku inspirativní parta se sešla, a věř, že takové lidi poznáš rád! 

il macho grando Italiano :D Ondřej

3.4.

Na tento den s odstupem vzpomínám jako na jeden z nejlepších vůbec. Ráno, ještě než kdokoliv z posádky vstal, jsem se předním oknem vykradl ven a jen s foťákem se vydal do ulic města, vylezl až na hradní vrch, obhlédnul Napoleonovu vilu a potom se jen tiše, pěkně sám, procházel po vylidněných Portoferraiských uličkách. V dubnu zde moc turistů není, a tak si tu opuštěnou vycházku můžeš užít opravdu dokonale.

Když jsem se po nějakém čase vrátil zpět do přístavu, na Fomalhautu už panoval čilý ruch - opět nás navštívil Albert a jeho posádka, společně jsme posnídali a poté se vydali do nákladní části přístavu dokončit poslední úpravy na tom, kvůli čemu jsme se tu vlastně sešli - na Vichru!

S Ondřejem a Peťem jsme dostali za úkol připravit hlavní plachtu, vyztužit ji spírami a za pomoci holek nalepit loga sponzorů. Vzhledem k tomu, že jsem podobnou práci před tím dělal přesně nulakrát, nikdo nečekal žádný zázrak - na druhou stranu, ono málo lidí staví lodě z petek a plují s nimi mezi kontinenty, takže bylo všechno vlastně naprosto v cajku.

Po vybavení plachet jsem ještě s Albertem přišrouboval ráhno ("Alberte vole, máte tady prasklej svár, .." "To je v pohodě né, však to drží ještě z druhé strany, .. trochu"), kluci mezitím otestovali přívěsný motor (Nakonec přece nastartoval né, takže žádný strachy ...), ostatní se podíleli na čištění plováků od mořských řas. I když se to nezdá, zabraly nám práce skoro celé dopoledne, takže až palubu Vichru zkropilo křestní šampáňo ze Sparu dívalo se na nás sluníčko už z pěkné výšky. Původní plány doplout ještě dnes na Korsiku byly skrečnuty a dvojice lodí - majestátní plachetnice a její postižený mladší brácha, se tak při ostré stoupačce vydala dobýt západní cíp ostrova Elba.

Asi je na místě, abych uvedl na pravou míru některé skutečnosti. Totiž v uplynulých odstavcích se o Vichru zmiňuji docela přezíravě a s despektem, nicméně to, že vůbec vznikl a vydal se na cestu, je doopravdy uznání hodná věc a když pak nedaleko Portoferraia napnul plachty a skutečně statečně se pral s vlnami, bylo i mně jasné, že ti borci to doopravdy chtějí udělat a i na to, jak málo Alberta znám, mi bylo jasné, že se jen tak nevzdají!

Fomalhaut jde ostře proti větru, na kormidle se ho snažíš udržet i přes poměrně silné poryvy v daném kurzu, a docela se Ti to i daří. Voda pod boardem ubíhá a odnáší sebou všechno co Ti dělá starosti - už to neexistuje. Teď plachtíš, snoubíš vzduch s vodou a těžíš z jejich svazku - těží z něj všichni na palubě - vidíš to v jejich očích, v tom jak se mimoděk usmívají ... my plujem, my žijem!

Do zátoky na západním cípu Elby jsme dorazili okolo páté odpoledne. Sluníčko pražilo a tak jsme plni odhodlání vyzkoušeli i koupačku. První vteřinu a půl - zhruba tak dlouho než jsem ze záďového koše dopadl do té studené vody, to bylo příjemné. Poté se mi do těla zakousnul ledový chlad patnáctistupňového Tyrhénského moře a začala fáze litování. Nicméně, minimálně teď můžu tvrdit, že jsme se u toho moře i koupali. Večer jsme strávili neúspěšným lovem ryb a úspěšnou konzumací tradičního námořnického nápoje - rumu!

Portoferraio

Medicejské opevnění na Elbě

Místo Napoleonova vyhnanství - Elba

Albert křtí Vichr - historická to chvíle 

Posádka Fomalhautu a Vichru pohromadě

Naviděnou Elbo!

Vichr na moři - vidět tohle, za to myslím stojí žít

4.4.

Pět hodin ráno, třepe se mnou kapitánka Leuška: "Vstávej, potřebuju vytáhnout kotvu!" Ukazuje se, že Ron Pampero je kvalitní elektrolyt, a nebo je to moře opravdu kouzelné - jsem odpočatý, a tak mi nedělá problémy s odplutím asistovat, a pak si užívat první míle dnešní dlouhé přeplavby na Korsiku.

Ukazuje se, že plavební vlastnosti dovolují Vichru dosáhnout "závratné" rychlosti dvou a půl uzle, a tak s naší plachetnicí trénujeme různé manévry a celý den se motáme nedaleko, připraveni podat pomocnou ruku, kdyby bylo třeba. Havran mezi tím pořizuje cenné záběry do připravovaného dokumentu, holky napjatě poslouchají Ondřejovo poutavé vyprávění o všem možném, Peťa s Honzou trpělivě čekají na tuňáka, který nikdy nezabere a já si s hrnkem kávy užívám ty chvilky, kdy koukáš na obzor a nevidíš nikde nic - jenom moře (a Vichr).

Korsiku jsme nakonec dobyli až někdy kolem půlnoci. Docela unavení, ale šťastní - den strávený na plachetnici bývá často náročný, ale ještě jsem nezažil, že by byl špatný!


5.4.

Ráno, po marném pokusu vystát frontu na sprchy, jsme se s Ondřejem rozhodli pro punkovější variantu a osprchovali jsme se po vězeňsku hadicí přímo na mole. To byla jediná chvíle, kdy jsme byli pro okolní posádky zajímavější než Vichr, potom už měli všichni oči jen pro něj. Bohužel opravdu všichni, včetně místní policie, která si však ještě naposled nechala vemluvit historku o experimentálním plavidle, co cestuje pouze na Sardínii.

Po poradě kapitánů jsme se usnesli, že obě naše plavidla zůstanou celý den v Bastii abychom nabrali síly na další cestování a také si užili poslední chvíle pěkně pohromadě, protože již následující den bude nutné, abychom nabrali kurz zpět do domovského přístavu.

S Ondřejem se vydáváme na obchůzku městem, hledáme poštu, píšeme nějaké pohledy rodičům o tom, jak je tam hezky a bezpečně, holkám o tom jací jsme tvrdí námořníci - klasika. Bastia je bezmála čtyřicetitisícové město založené ve 14. století Janovany, za jejichž vlády byla dokonce hlavním městem celého ostrova. Po brunchi v jednom ze stylových podniků, kterých je zde k nalezení opravdu hodně (vlastně celé staré město okolo starého přístavu Vieux Port je sakra stylové) se vydáváme na kopec s citadelou, odkud se nám naskýtá skutečně dech beroucí pohled právě na historické centrum města. Toulání se uličkami, pozorování Korsičanů a žasnutí nad místní architekturou nám vydrží celé odpoledne.

V podvečer jsem se s Havranem, Káťou a Ondřejem vydal za vlnolam, vyzkoušet nějaké fotky na dlouhou expozici. Jelikož se všichni řadíme mezi vášnivé fotografy, vrátili jsme se zpátky na palubu Fomalhautu až dlouho po setmění. Klasicky nás přivítala kolující lahev a dobrá nálada. Poslední noc s Vichrem byla tedy ve znamení divoké zábavy a historek ze života členů posádek. 

Vichr a Fomalhaut v Bastii na Korsice

Bastia - nádherná

Vieux Port - Bastia v noci 

Vlnolam a dvojice přístavních majáků na long exposion

Vichr pluje za sluncem - to chceš!
6.4.

Odplouváme okolo desáté hodiny. Moře nás tentokrát přivítá líně a bez větru. Na motor proto pokračujeme ještě pár mil jižním kurzem, abychom se naposledy nabažili pohledu na plující katamarán z pet-lahví. Chvíle rozloučení nastala. Naše posádka poslušně mávající z kokpitu trojici nešťastných štěňátek odsouzených strávit na devíti metrech čtverečních při nepřízni počasí ještě mnoho mil, na nás mává taky - pocity jsou rozporuplné, nicméně naše cesty se tehdy rozešly, aby se v budoucnu mohly zase někdy spojit - šťastnou cestu Vichre - věřím Ti!

Podél pobřeží potom pokračujeme až na úplný sever Korsiky, kde se už okolo druhé odpolední vyvazujeme v malé přístavní vesničce jménem Macinaggio. Ondřej dostává od kapitánky souhlas k tomu, aby si pocvičil ovládání "velké" lodě a tak celý manévr řídí - já se realizuji vyvazováním těch nejsmradlavějších muringových lan v galaxii. 

Celá kraťoučká promenáda vesničky působí hodně turisticky, nicméně většina podniků i obchodů je zavřená. Jsem docela rád, až si budu chtít užít zmatené hledání místa, kde si budu moci v klidu vychutnat kafe, zajedu si sem v sezóně. Nerad bych zapomněl na jednu důležitou věc, co se korsické přípravy kávy týče - není dobrá, jak v Bastii, tak i zde jsme za dvě a půl eura dostali automatové nescafé (který jsem stejně s chutí vypil - závislost mi nedovolila říci ne).

V podvečer, když už nebyl takový hic, jsem se s Havranem, Káťou a Ondřejem vydal dobýt místní horu, která se tyčila necelý kilometr za vesnicí. Vycházkou jsme byli docela unesení, totiž Korsická příroda mnohem více připomíná tu středoevropskou, než bývá na subtropických ostrovech zvykem, takže pobyt v lesíku byl po těch nekonečných borovicových keřích docela příjemným zpestřením. Večer trávíme v poklidu na palubě. Leuška s Marťou nám připravily vynikající večeři, kuře na místních bylinkách, a tak se olizujeme až za ušima.

Macinaggio

Kája na nejvíc psycho-cementové-pláži ever

7.4.

Mystické ráno, celá vesnice je zahalena do mlžného oparu, přes který nejde vidět dál jak na třicet metrů. Přesto naše neohrožená kapitánka dává rozkaz vyplout a naši šalupu tak zanedlouho pohltí ta mléčná tma. Sedím v příďovém koši, vítr nefouká a hladina je jako zrcadlo - přesto je moře tak nějak děsivější, než když se přes palubu valí hory slané vody. Nevidím dále jak na dvě tři délky lodě a přemýšlím nad tím, co uděláme, až se na pokraji té neproniknutelné opony začne rýsovat obrys tankeru. 

Naštěstí se však počasí brzy umoudří a mlžná peřina se zvedne a poskytne nám tolik důležitý výhled. Po navigační poradě nabíráme kurz k malebnému ostrůvku s poetickým jménem Capraia. Cestou potkáváme mořské želvy, opět neúspěšně líčíme na tuňáky a pojídáme fazole z plechovky - a jsou dobré, na moři je totiž většina věcí lepších než na souši!

Do přístavu Porto Vecchio, které je jediným městečkem ostrova, připlouváme někdy odpoledne. Tak jako všude je zde k vidění spousta zavřených obchodů a restaurací, a stejně jako v předchozích dnech jsme za to docela vděční. Procházku na hradní vrch si tak můžeme vychutnat docela nerušeni. Na večeři se stavujeme snad do jediného otevřeného podniku na ostrově, kde ochutnáváme Capraiskou pizzu, místní víno a předražené kaštanové pivo. 

Capraia - hradní vrch

ranní mlha při opouštění Korsiky

Porto Vecchio na Caprai

Porto Vecchio na Caprai

Martinka kouká do dálek - na Caprai

Naše hvězdná posádka!!
8.4. 

Opět mě budí Leuška, má nějakou virózu a vypadá doopravdy nemocně. Přišla moje chvíle, abych si taky pocvičil manévry s velkou lodí a tak Fomalhaut povedu poslední etapu sám. Havran ještě skočí pro ranní espresso, tentokrát už skutečně italské (cena poloviční, chuť vynikající) a můžeme vyplout. Čtyřiatřicet stop dlouhý clipper se mi podaří vyvést z přístavu bez větších obtíží a po krátké navigační přípravě nabíráme kurz na pobřeží Itálie do přístavu Rosignano. Cestou fouká příjemných dvacet uzlů, a tak můžeme na boční vítr uhánět na plné plachty vstříc domovu. 

Expedice Vichr byla skutečně nezapomenutelným dobrodružstvím. Na vlastní kůži jsem poznal krásy Ligurského a Tyrhénského moře, navštívil jsem Elbu, Korsiku a Capraiu, ostrovy, jejichž přístavy mi učarovaly svoji krásou a klidem. Jenže taky jsem na této cestě potkal spoustu zajímavých a inspirativních lidi - totiž naši posádku a posádku Vichru - těm všem bych chtěl na tomto místě poděkovat za nádherné chvíle strávené v uplynulém týdnu. Věřím, že s některými z nich se, tak jak s oblibou říkám, na cestě, zase potkám, a snad to ani nebude dlouho trvat. Díky!

A vy ostatní dovolte ještě malé rýpnutí na závěr - neseďte pořád doma na zadku, neplánujte co budete dělat v budoucnu - prostě to udělejte teď, protože nikdy nevíte, kdy už bude příliš pozdě. 

Za dvacet let budete zklamaní z věcí, které jste udělali, místo těch, které jste dělat chtěli. Takže odhoďte lana, vyrazte z bezpečného přístavu a chyťte pasát do plachet. Zkoumejte, sněte, objevujte!

[Mark Twain, spisovatel]