Vyšívaný krajkový kapesník ležící vzadu ve skříni, vysoké
černé boty opřené ve sklepě za porouchanou pračkou, růže z mašlí ledabyle
připíchnutá na korkové nástěnce vedle vstupenek dávno zapomenutých festivalů. To
jsou po většinu času pouhé oněmělé střípky jedné události, která se však jednou
ročně přihlásí o slovo ... a ten čas právě minul!
Začalo to před pár dny. Oči hlavního po dlouhé rozvaze
spočinuly na kmeni vzrostlého, bezmála třicet metrů vysokého, smrku. „To je ona“
pravil … Když se kmen stromu začal ve vší své majestátnosti naklánět,
začal se nám zrychlovat dech. Pak v jednu chvíli, když prostá zemská
přitažlivost převládla nad těmi léty, po která si probíjela cestu ke slunečním
paprskům mezi koruny ostatních stromů, se nahnula tak, že začala padat. O chvíli
později rozčísla ticho lesa rána; to když kmen naší máji dopadl do mechu a
zvířil oblak hutné vůně jehličí. Ve tvářích okolo mě šlo zahlédnout to
okouzlení. Pootevřená ústa a oči plné rostoucího očekávání – hody začínají!
Kapka potu hledající cestu mezi první vráskou vinoucí se od
očních víček a okraje vlasů dolů na tvář jasně dokazovala vynaložené úsilí.
Přes padesát rukou a nohou se snaží zvednout její korunu tam, kam patří – k nebi!
Boty se zarývají do trávníku, dlaně sevřené okolo kmenů podpůrných ráhen se ze
všech sil snaží napravit to, co bylo včera zmařeno!
O pár chvil později, když dole ustane dusot palice
zatloukající klíny do betonové skruže, se všem naskytne nevídaný pohled. Třicet
metrů nad jejich hlavami se do koruny, kdysi obyčejného smrčku, která je nyní oděna
v barvách české trikolóry, opře vítr a její fáborkový šat rozevlaje dobrou
náladu do srdcí všech přihlížejících – hody začínají!
Hlavní stárek "křtí" |
Obyčejná dřevěná destičku s neobyčejným nápisem putuje z
ruky jedné, úřední, do ruky druhé, už netrpělivě čekající. Na malý okamžik lze na
hladké ořechové kresbě zahlédnout vypalovaný erb, znak obce Jinačovice. Právo
je předáno. Hlavní pár se otáčí k ostatním krojovaným. Není potřeba už nic
říkat, každý ví, co má dělat. Dvaatřicet rukou letí vzhůru k nebi a náves
ohluší zběsilé juchání stárků – hody začínají!
Nekonečná barevná, rozmazaná smršť. Vnímáš jenom rytmus
hudby a nad ničím nepřemýšlíš. Nohy už dávno ví, jak se polka tančí a kam má
mířit další krok. Dokážeš se jen přitrouble usmívat a jediné co v kole stále
vidíš ostré je cop tvojí stárky, když se otáčí s tebou v té spirále
hodové euforie. Tví kamarádi se točí okolo vás a s nimi i spousta dalších
lidí, kterým hody přinesly dobrou náladu. Potom, když si hudba potřebuje
odpočinout, se chytnete kolem ramen nebo pasu a zazpíváte si nějakou vaši
oblíbenou písničku. Ten pocit je docela nepopsatelnej.
A tak to je po dva dny a
po dvě noci - to jsou Hody!
V pondělí brzy ráno, zpravidla ještě než vyjde slunce,
přijde čas rozloučit se. Pro někoho možná přijde čas i na příliš dlouhé pohledy
do očí, příliš dlouhé na to, aby se daly utnout pouhým ahoj. Nakonec se ale
stejně vydáš na cestu domů! To když hody končí … Může se to zdát smutné, a věř,
že když ta chvíle nastane, do zpěvu ti už není – ale navždy můžeš vzpomínat na
to, jak jsi byl součástí něčeho, co rozjasnilo dny mnohých, byl jsi součástí Jinačovických hodů!
Naposled? .. to teda nevim … ;)