Stránky

středa 29. července 2015

Jinačovické hody 2015

Vyšívaný krajkový kapesník ležící vzadu ve skříni, vysoké černé boty opřené ve sklepě za porouchanou pračkou, růže z mašlí ledabyle připíchnutá na korkové nástěnce vedle vstupenek dávno zapomenutých festivalů. To jsou po většinu času pouhé oněmělé střípky jedné události, která se však jednou ročně přihlásí o slovo ... a ten čas právě minul!

Začalo to před pár dny. Oči hlavního po dlouhé rozvaze spočinuly na kmeni vzrostlého, bezmála třicet metrů vysokého, smrku. „To je ona“ pravil … Když se kmen stromu začal ve vší své majestátnosti naklánět, začal se nám zrychlovat dech. Pak v jednu chvíli, když prostá zemská přitažlivost převládla nad těmi léty, po která si probíjela cestu ke slunečním paprskům mezi koruny ostatních stromů, se nahnula tak, že začala padat. O chvíli později rozčísla ticho lesa rána; to když kmen naší máji dopadl do mechu a zvířil oblak hutné vůně jehličí. Ve tvářích okolo mě šlo zahlédnout to okouzlení. Pootevřená ústa a oči plné rostoucího očekávání – hody začínají!
 
Přípravy na stavění máje

Kapka potu hledající cestu mezi první vráskou vinoucí se od očních víček a okraje vlasů dolů na tvář jasně dokazovala vynaložené úsilí. Přes padesát rukou a nohou se snaží zvednout její korunu tam, kam patří – k nebi! Boty se zarývají do trávníku, dlaně sevřené okolo kmenů podpůrných ráhen se ze všech sil snaží napravit to, co bylo včera zmařeno!

O pár chvil později, když dole ustane dusot palice zatloukající klíny do betonové skruže, se všem naskytne nevídaný pohled. Třicet metrů nad jejich hlavami se do koruny, kdysi obyčejného smrčku, která je nyní oděna v barvách české trikolóry, opře vítr a její fáborkový šat rozevlaje dobrou náladu do srdcí všech přihlížejících – hody začínají!

Hlavní stárek "křtí" 

Obyčejná dřevěná destičku s neobyčejným nápisem putuje z ruky jedné, úřední, do ruky druhé, už netrpělivě čekající. Na malý okamžik lze na hladké ořechové kresbě zahlédnout vypalovaný erb, znak obce Jinačovice. Právo je předáno. Hlavní pár se otáčí k ostatním krojovaným. Není potřeba už nic říkat, každý ví, co má dělat. Dvaatřicet rukou letí vzhůru k nebi a náves ohluší zběsilé juchání stárků – hody začínají!



Nekonečná barevná, rozmazaná smršť. Vnímáš jenom rytmus hudby a nad ničím nepřemýšlíš. Nohy už dávno ví, jak se polka tančí a kam má mířit další krok. Dokážeš se jen přitrouble usmívat a jediné co v kole stále vidíš ostré je cop tvojí stárky, když se otáčí s tebou v té spirále hodové euforie. Tví kamarádi se točí okolo vás a s nimi i spousta dalších lidí, kterým hody přinesly dobrou náladu. Potom, když si hudba potřebuje odpočinout, se chytnete kolem ramen nebo pasu a zazpíváte si nějakou vaši oblíbenou písničku. Ten pocit je docela nepopsatelnej.
A tak to je po dva dny a po dvě noci - to jsou Hody!


V pondělí brzy ráno, zpravidla ještě než vyjde slunce, přijde čas rozloučit se. Pro někoho možná přijde čas i na příliš dlouhé pohledy do očí, příliš dlouhé na to, aby se daly utnout pouhým ahoj. Nakonec se ale stejně vydáš na cestu domů! To když hody končí … Může se to zdát smutné, a věř, že když ta chvíle nastane, do zpěvu ti už není – ale navždy můžeš vzpomínat na to, jak jsi byl součástí něčeho, co rozjasnilo dny mnohých, byl jsi součástí Jinačovických hodů!


Naposled? .. to teda nevim … ;)