Stránky

pondělí 8. prosince 2014

Víkend v Budapešti

Párkrát se mi stalo, že se někdo ozval s tím, že pojedem po zítřku někam na trip. Čas na přípravu nula, na rozhodování mínus jedna. Nikdy jsem žádné takové cesty nelitoval - naopak, a tak, když Kuba došel s tím, že si zajedem vyfotit maďarskej parlament do Buda - neváhal jsem ani vteřinu. Drobný rozdíl je v tom, že tentokrát s tím přišel někdy začátkem září a teď je prosinec. Nicméně, po třech odkladech a tisíci řádcích na chatu na facebooku, jsme přeci jen v sobotu ráno seděli v eurocity a vyráželi směr Maďarsko.

Následující řádky může náhodný čtenář, přicházející z googlu, brát jako takový svěží guide, o tom co ho může v maďarské metropoli potkat, co může čekat a co naopak čekat nemá! Vy ostatní co mě znáte se můžete dovědět, jak jsem si uplynulý víkend užil.

O maďarštině se nemá cenu rozepisovat. Pokud neznáš nerozumíš ani ... no .. nic. Kdesi v hospodě jsem se ptal jak se řekne děkuji, ale i to jedno slovíčko jsem v paměti dokázal udržet sotva pár minut. Nicméně lidi jako takoví mě přišli vcelku přátelští. Někteří, zejména "veksláci" na nádraží, až moc.

Ubytování jsme sehnali přes booking v hostelu jménem (doplň libovolný maďarský žvást - fakt nevim - znělo to jako mozajky). Díky mé poslední zkušenosti s budapešťským ubytováním jsem nečekal opravdu nic, ale musím uznat, že jsem byl přijemně překvapenej. Čisté, voňavé povlečení, vlastní ručník, žádné krysy ba ani štěnice - dokonce ze sprchy tekla průhledná voda - a to vše za pět stovek pro tři lidi.

Další vtipnou věcí jsou jejich peníze - forinty. Evropa nedává moc příležitostí vycestovat a získat bankovky větší nominální hodnoty než jsou naše koruny. Výjimkou je právě Maďarsko. Za český litr dostaneš u araba ve Vaňkovce desetitisícovou bankovku a rázem si přijdeš jako milionář. Vtípky na to, že něco stojí desetkrát tolik než u nás nám vydržely fakt na celej víkend.

Při cestě vlakem doporučuji na poslední půl hodinu zavřít oči anebo poctivě očumovat nějakou atraktivní spolucestující - hlavně proboha nekoukat z okna. Díky tomu nespatříš hnusná předměstí, plná vraků aut z doby před osmdesátým devátým, haldy vlnitých plechů pod kterými zřejmě žije spousta tvorů, který si nechceš představovat a spoustu ne moc povedených graffiti.

Samotné centrum je ale nádherné. Hned v sobotu po příjezdu jsme se vydali na Gellértův vrch, odkud je krásný výhled na celé město. Důležité je však správně rozvrhnout síly, neboť kopec je celkem vysokej a strmej. Za vidění také rozhodně stojí hradní vrch Várhegy s templem svatého Matyáše a neméně nádherným výhledem.

Most svobody a typická žlutá "šalina"

kostel svatého Matyáše

Nejkrásnější stavbou z celého města pro mě však rozhodně zůstává majestátní budova parlamentu, bez mála sto metrů vysoká, nazývaná Országház. Před její vznešeností neobstojí ani její londýnská verze s Big Benem. Neméně fotogenická je ale také trojice mostů spojující oba břehy proklatě širokého Dunaje v úseku právě mezi parlamentem a sochou svobody.

maďarský parlament - teoretický důvod naší návštěvy




Co se týče veřejné dopravy je rozhodně nejlepší a nejrychlejší cestovat metrem. Zvlášť stanice na žluté lince jsou stylově obloženy kachličkami a evokují dojem, že bylo metro vystavěno v době kdy Isaac Newton sepisoval základy moderní fyziky; různé podivné zvuky vycházející z útrob železniční soupravy pak dojem dále výrazně umocňují. Abych dostál slibu ze začátku - totiž že je tento text svěžím průvodcem, musím dodat že 24-hodinová jízdenka na veškerou veřejnou dopravu vyjde na 1650 HUF. Na černo se cestovat nevyplácí, neboť u většiny stanic stojí pán s podivně červeným nosem a nemilosrdně cestující kontroluje. Taktéž se nevyplácí machrovat a sebevědomě tvrdit, že nejezdící schody z červené linky, která leží asi tak tři metry nad peklem (prostě neskutečně hluboko pod povrchem města) vyběhneš jak nic. K srdečnímu záchvatu jsem potom měl ještě hodinu po události blíž než mi bylo milé!

Co se týče budapešťského jídla, lze asi věřit tomu, co je obecně známo, tedy že mají maďaři rádi pálivé. Osobně jsem vyzkoušel guláš - který byl za ten keš dobrý a bylo ho dost. Byl pikantní tak akorát - což se však nedá říct o té paprice, co mně vtipálek kuchař položil na okraj talíře. Křičící a uslzenej Tom se pak snažil najít spásu kde jinde, než v pivu. Nutno podotknout, že skoro všude se dá objednat to české, ale ani maďarské nebylo vyloženě špatné. Pokud bych měl upřednostnit nějakou značku volím Dreher!

Další zajímavou věcí na Budapešti je fakt, že jako jediná metropole na světě stojí na více než stovce termálních pramenů. Nemohli jsme si tedy nechat ujít návštěvu městských lázní sídlících v nádherné neoklasicistní budově v městském parku Városliget. Za vstupenku zaplatíte okolo 4800 HUF (liší se podle použité skříňky) a dostanete tak jedinečnou možnost ohřát se v několika bazénech s různě teplou vodou. Zvlášť hezké jsou interiéry komplexu se zdobenými sloupy a mozaikami.

Termální lázně Széchenyi

Sobotní večer jsme pak strávili v baru, kde snad nebyl nikdo starší 30ti let. Spousta bavící se mládeže, studený škopek a vynikající burger - k tomu není co dodávat! Na tomto místě bych ten bar opět rád doporučil - nicméně zase netuším jak se jmenoval - maďarština je zlo!

Co říci na závěr? Mám Buda rád - a jednou se tam vrátím, někdy v létě, až bude svítit sluníčko, protože tentokrát jsme se ho zase nedočkali. I tak jsme si však výlet užili a věřím, že na něj nezapomenu. Ahoj příště - třeba spolu, třeba zase někde na cestě ;)


neděle 23. listopadu 2014

Zase s potokem

Jak starý může být potok? Věčně tamtudy neteče, ale sté narozeniny už musel oslavit mockrát. Určitě za tu dobu dal napít tisícům bytostí nejen lidských. Určitě pomohl umýt nespočet hrnků a talířů z nedaleké chatové osady a jsem si docela jistý, že byl také hodně krát svědkem prvních polibků nesmělých párů, které si jeho břehy vybraly pro své schůzky. Určitě zná všechny lidi z okolí a stejně tak pamatuje na jejich předky. Ale pamatuje si i mě? Když jsem si tam před dvaceti lety chodil hrávat s bratranci? Tehdy, kdy jsem byl v první třídě a žádný jiný potok jsem neznal. Jenom to jeho tiché, bublavé povídání o nekonečnu vody. A poznal mě dnes, když jsem se po tak dlouhé době vrátil? Za tu dobu tudy uplynulo hodně vody, ale ...

Myslím, že mě poznal!

A tak jsem dnešní neděli strávil možná trochu nostalgickým vzpomínáním na dobu, kdy jsme ještě bydleli v Újezdě u Černé Hory a já si chodíval hrát do nedalekého údolí říčky Lubě - do kraje kterému jsme tehdy říkali Žleb.

S Kubou jsme se rozhodli neděli využít k něčemu plodnějšímu, než je vysedávání u noťasu a tak jsme se rozhodli rovnou odzkoušet naše nové foto-vybavení a sice sadu neutrálních a přechodových filtrů. Právě ty nám umožnily nastavovat časy závěrky v rámci sekund a hladina potoka díky tomu dostala ten matný, snový, nádech!

Čínské filtry za pár stovek vskutku nejsou profesionálním vybavením a tak je za těmito fotkami skryta hromada práce v PSku.


Důvěra ve stativ se vyplatila - svižnému proudu odolal a já tak stále nemám utopený foťák.


Kuba zřejmě zkouší long exposure z ruky - to by vysvětlovalo fakt, že z dneška zatím žádné fotky nikam nepostnul :D

neděle 21. září 2014

Pruhovaná!

Seděl nehnutě na popraskaném betonovém mole, jež se svým povrchem, rozbitým neustálým střídáním slané vody a slunce, čnělo jako vyzáblý prst starce do světa, který mu byl po mnoho let neznámým. Jako by ten prst ukazoval do dálek a tiše pěl píseň moře a větru. Píseň, jejíž úvodní sloku slyšel v televizi před dlouhým časem, kdy ho ještě dávno nenapadlo, že se vůbec na takové molo dostane a ještě dávno před tím, než se odhodlá vydat ještě dál.

Hleděl před sebe tak daleko jak to šlo, až tam kde se obzor spojil s dokonale rovnou mořskou hladinou, když se v dáli objevil nepatrný bílý trojúhelník lodní plachty. Právě v té chvíli se mu na tváři objevil nepatrný, avšak o to více upřímný, úsměv. Dnes už není malý kluk. Od chvíle kdy zaslechl první tóny písně moře uběhlo mnoho let. Od té doby se mu poštěstilo slyšet pár dalších slok. Znal tu o mnoha západech slunce, který se líně vnoří do mořských vln, tu jež obdivovala odraz měsíce v klidné hladině teplého Jadranu, i tu drsnější baladu o vlnách tak vysokých, že za ně nešlo vidět i kdyby si stoupl do příďového koše, tu která je podkreslena ostrou a chladnou vodní tříští přicházející po větru s lámající se masou vody.

Teď doufal, že je připraven poslechnout si další část. A tak vstal a odešel k lodi, která mu bude po následujících pár dní domovem. Posádka už byla připravena - napůl s žertem ho oslovovali kapitáne - on však věděl, že se jím teprve stane - a chystal se k tomu udělat první krok.

Druhý den ráno rozdal pokyny - doplnit vodní tanky pitnou vodou, zkontrolovat plachty,hlavně rohy, kde jsou přivázány otěže, zajistit věci v podpalubí proti pádu, připravit záďová lana na odvázání.

Potom si splnil sen - loď se odpoutala od bezpečí přístavu a oni, pruhovaní, vypluli.

A tak se stalo, že jsem po letech vyplul z přístavu tak jako ještě nikdy před tím. S lodí, na níž jsem byl pánem. Bylo to 7. září, nedlouho po východu slunce v chorvatském Šibeniku, který jsme záhy nechali za širokou brázdou tvořenou zpěněnou vodou a nabrali jižní kurz na souostroví velkého a malého Drveniku. Od začátku počasí slibovalo poctivý jachtařský vítr a nám se tak podařilo na plné plachty s větrem v zádech uhánět ve vlnách rychlostí více než 7 uzlů. Posádka tvořena povětšinou mými blízkými přáteli se za kormidlem střídala a na jejich tvářích jsem mnohokrát spatřil to skoro až posvátné zaujetí mořem.

Marina Mandalina v Šibeniku - domovský přístav








Všichni pruhovaní

V následujících dnech jsme s šalupou jménem Kotula navštívili spoustu krásných Dalmátských městeček vesnic a zátok. Prošli jsme se turisticky atraktivním městem Trogir, odkud jsme dále, s noční zastávkou na ostrově Šolta, zamířili na můj milovaný ostrov Vis.

Ten den se vítr uklidnil a moře získalo  zase trošku jiný půvab. Drobné vlnky ustupovaly přídi a ta se vytrvale blížila k pobřeží na němž se jako nějaký výjev z knih Roalda Tolkiena rozprostíraly ulice města Komiža. Večer jsme si, stejně jako ostatně každý, skvěle užili. Po večeři jsme se, vybaveni poctivým českým pivem, vydali prozkoumat tuto, možná opomíjenou, avšak díky tomu mnohem klidnější než ostatní chorvatská města, perlu ostrova Vis.

Malý Drvenik - naše první zastávka


Míša se odhodlal vylézt na stežeň a vyfotit nás se spřátelenou posádkou lodi Impala - díky jim za příjemnou společnost


Podvečerní kouření na mole - to se musí zažít!


Kadeřnický salon u Ingrid


Kotula s Impalou po ránu na Drveniku


Trogir poprvé


Nábřeží v Trogiru s právě přistávající A3xx - letiště Split je odtud pouhých pár kilometrů


Celý týden nefungovala GPS - přišly na řadu mapy 


Míša si hraje s dingou

Delfíní rodinka cestou na Vis




Komiža na Visu - jedno z nejhezčích míst Chorvatska


kostel Sv. Nikoly na úpatí hory nad Komižou


Noční toulky ulicemi Komiži


Rybářská ve Vis Vis

V úterý ráno se vítr opět umoudřil a naplnil nám kapesníky, jak s oblibou plachtám říkám, opět čerstvým větrem. S pomocí posádky jsem vytrimoval plachty na boční kurz a vydali jsme se objevovat další místa.

V podvečer jsme dorazili na ostrov Brač. Po vyvázání lodi na bójku nás místní správce trošku vyvedl z míry informací o blížící se vichřici. Proto jsme se usnesli pokračovat dále až do bezpečí mariny ve městě Milna.

Při procházce turistickým centrem městečka jsme mimo jiné potkali zpívající sirénu, vypili něco předražených drinků abychom se ráno probudili do uplakaného jitra a vydali se dále na cestu. Déšť jsme však záhy nechali za zády a zbytek dne jsme mohli opět prožít na palubě zalité sluncem.

Poslední noc v luxusní marině Frapa jsme oslavili sprostým pitím ze zásob lodní ledničky o kterou se celý týden tak skvostně staral můj věrný námořnický kolega Vandry.

Nerad bych zapomněl na ostatní členy posádky. Na Zdenyho, dobrodruha, který scestoval celý svět a ve chvílích kdy mi docházela anglická slovíčka poskytl potřebnou podporu. Na Míšu, který by se mnou vydržel na palubě i kdyby pršelo sebevíc. Na Jury, který pokaždé udělal co jsem mu řekl. Nikdy nezapomenu na to, než aby pohřbil laciný hrnec při jeho umývání, tak za ním raději skočil do vln, nehledě na to, že jsme byli na půl míle od pobřeží v oblasti s mnoha zrádnými útesy. Na Maru, který se jako poslední dobrodruh připojil k naší posádce a nedopstil tak, že bychom měli v podpalubí volné lůžko ani na Ingrid, která jako jediná dívka statečně celý týden čelila klučičímu chvástání, které může být někdy dost otravné.

Nejdůležitějším členem posádky byl však Ondřej. Náhradní kapitán a přítel, který mi vždy ochotně poradil a předal důležité zkušenosti, které sám jako kapitán v minulých letech nasbíral na svých plavbách.

A tak se stalo, že nám týden utekl jako voda a my opět vyvázali Kotulu v domácím přístavu v Šibeniku.

Hrozná fotka - nakřivo horizont, kompozice žádná - ale jde tu vidět jak to všechny baví a o tom to je!


Strážce nedaleko Rogoznice

Slyšel jsem další sloku o moři - pro mě zatím jednu z nejdůležitějších. Pevně věřím, že tato píseň bude mít ještě hodně částí na které se nyní nezbývá než těšit. Jednou bych si rád poslechl ty co vyprávějí příběh o tom, kdy se šalupa nevrátí za týden, ale za dobu o hodně delší. Tu která vyzradí tajemství o tom, kdy se posádka rozloučí s břehem starého kontinentu, aby po čase spatřila světla měst nového světa. A nebo tu, kde na mole nebude sedět stále ještě jachtařský zelenáč, ale zkušený mořský vlk a opodál bude vyvázána šalupa na jejíž zádi nebude jméno, které vymyslel někdo cizí, ale velkými modrými písmeny se bude ve vodě odrážet jméno Lisa - jméno jeho vlastní lodi.

Ať už se to podaří nebo ne, věřím, že před tím, než uslyším část poslední, o tom jaké to je odplout do nejvzdálenějších přístavů na druhé straně oceánu žití, tak se na moře vrátím. Věřím!

úterý 26. srpna 2014

Pod hladinou

Nejprve se Ti zrychlí dech, to je normální fyziologická reakce, díky které se tělo vyrovnává s chladem. V té chvíli je třeba si uvědomit co se chystá a hlavně zachovat klid. Nebude to už trvat dlouho co opustíš svět tak jak ho zná většina lidí a přejdeš do nové dimenze, kde ačkoliv barvy postupně vyblednou a ztratí se, ty jako člověk budeš moci létat. Projdeš tou tenkou hranicí do světa pod hladinou.

Nacvičeným pohybem vypustíš vzduch z vesty, kterou lidé jako ty nazývají jacket a pod tíhou opasku, ke kterému jsi před malou chvílí přidělal olověné závaží začneš klesat. Voda Tě obklopí. Když budeš hluboko tři metry, tak stále patrně uvidíš hladinu - jenomže ta se bude dál vzdalovat. V uších začneš cítit sílící tlak. Je nejvyšší čas jej vyrovnat - už dávno tohle děláš automaticky. Když budeš hluboko nějakých osm metrů, hladinu už zřejmě nespatříš. Všude, kam oko dohlédne bude voda, nekonečná modrozelená záclona skrývající nový svět. Dýchat budeš pomalu a s rozvahou. Plicní automatika Ti vždy naservíruje vzduch tak, aby se dýchal pohodlně a s lehkostí. Budeš pozorovat bubliny jak líně stoupají vzhůru k bledému světlu tam někde nahoře, zatímco se budeš dál propadat do stále temnější hlubiny.

Potom to příjde - spatříš dno. Kamenitou poušť sem tam ozdobenou trsem něčeho co bychom ve světě nahoře nazvali trávou. S chladnou hlavou vyrovnáš vztlak v jacketu a svoje klesání zastavíš zhruba metr nad zemí. Nyní přichází další důležitá část. Protože nikdy nejsi tady dole sám, máš tu svého Budyho - kamaráda, s kterým jsi se za tímto dobrodružstvím vydal. Člověka, který Ti pomůže vymotat se ze zapomenutého rybářského vlasce, když se do něj nešikovně zapleteš, ale taky člověka, který Ti jednoho dne může zachránit život tím, že se podělí o svůj vlastní vzduch, když Tobě přístroj selže.  Domluvenými signály si vyměníte informace a domluvíte se na dalším postupu.

V této chvíli sis již zvykl na to že jsi jinde. Na to, že můžeš plout tímto světem s takovou lehkostí, s jakou se v normálním světě prohánějí ptáci po obloze. Klidnými tempy proplouváš nad dnem, které se z kamenité pouště změní v zarostlou bažinu plnou života. Pozoruješ hejna malých okounů prohánějících se ve větvičkách vodních rostlin. Sem tam zahlédneš i jejich odrostlejší druhy, kteří se připlavou se zájmem podívat, kdo se odhodlal navštívit jejich říši. Vznášíš se dál a užíváš si ten pocit svobody, který nad hladinou zkrátka zažít nemůžeš. Doplaveš ke skále, kde ve výklenku spatříš královnu místního jezera. Majestátní, bezmála metr dlouhou štiku. Nebojí se Tě, nemá proč. S ledovým klidem pozoruje tvoje počínání. Nechá Tě přiblížit skoro na dosah, aby jsi mohl tiše obdivovat její krásu a až, když ji to přestane bavit, pomalu odpluje někam, kde bude mít více klidu. 

Svět pod hladinou je nádherný. Vše, včetně rostlin, se tu pohybuje v nekonečném tanci, v rytmu který udává samotná voda. A ty jsi na malou chvíli jeho součástí. Proplouváš parketem stejně ladně jako by jsi sem patřil, jako by Tě k tomu příroda stvořila. Jenomže chvíle kdy ručička manometru klesne na kritickou hodnotu se dříve či později stejně přiblíží. Potom budeš muset zamířit zase zpět, do světa plného hluku a starostí. Jenomže, i když z vody vylezeš, budeš bohatší o vzpomínky, které většina lidí nebude mít nikdy, za celý život! A ještě než si sundáš neopren, budeš se těšit na to, až se tam dolů vydáš zase!

Senecké jezero Guláška - foceno od modrého domečku

Opasek s olověným závažím a krabička s potápěčskou maskou

Senecké jezero Guláška - foceno z východní strany

pondělí 16. června 2014

Vlčí mák

Vždy záleží na úhlu pohledu. Stejně tak jako lze krásnými slovy popsat letící bombardér, lze řečí o protivných trnech zakalit půvab růže. A právě tak existuje druhý pohled na všechny věci v našem životě.

Když jezdím každý všední den do práce kolem pole s ječmenem, sotva si všimnu toho, jakou krásu může ukrývat. V té chvíli bych, kdybych tyto znalosti samozřejmě měl a nemusel je lovit na wikipedii, popsal vlčí mák, pokud bych si jeho květů v záplavě ječmene vůbec všimnul, jako jednoletou rostlinu se slabě větvenou lodyhou a červeným květem [tečka].

Když se ale den vydaří, a já se vracím domů až při západu slunce, najednou se v nudných lánech obilí objeví červené, jako drahé kameny zářící květy, jež jsou rozprostřeny tak náhodně a zároveň pečlivě promyšleně, že vytvářejí ostrůvky rudé stejně jako červánky líně si plující po stále temnější obloze. V té chvíli vidím najedou mnohem víc. A právě to jsou ty chvíle, kdy je nejlepší vzít foťák a pokusit se zachytit něco z té krásy …


V posledních dnech se mi navíc poštěstilo fotit s nějakýma živýma lidma (ne, že bych normálně fotil mrtvý lidi, spíš jsem zatím moc nefotil lidi obecně) což má hned dvě, vlastně tři výhody. Jednak tím získám nějaký zkušenosti, a jednak tím udělám radost dvěma lidem – totiž mně a i těm foceným lidem. Navíc je to i větší zábava (pokud už nefotíte dvě hodiny na přímým slunku a ta focená zrovna není čerstvá, ale už skutečně unavená, nevěsta, co se peče ve svatebních šatech)







pondělí 3. března 2014

Jinačovické ostatky 2014

Tři dlouhé týdny to trvalo, než jsem se vypořádal s pěkně hnusnou salmonelou. A tak není divu, že jsem hned první den, co mi skončila neschopenka vyrazil ven s foťákem. Načasování bylo perfektní, protože právě na první březnový víkend připadaly tradiční ostatky, a tak se naší vesničkou potuloval dav roztodivných masek, provázený lidovou hudbou a dětskými úsměvy.
Rád bych řekl, že jsem opravdu rád, že u nás žijí lidé, kteří k těmto tradicím, nejen že nejsou lhostejní, ale svým zájmem a prací je i pozvedají na takovou úroveň, kdy si člověk může říct - jsem rád, že tady u toho můžu být!