Putování jižní Francií

Je to tak - je to letos už podruhé co jsem navštívil zemi galského kohouta. Není v tom žádná rozežranost - může za to touha spatřit nové věci a podřídit tomu ten obyčejný zbytek. Touha která dává energii k tomu aby člověk vypnul facebook a začal zjišťovat kudy se tam vlastně dostat, jak to vymyslet aby to nestálo majlant a zároveň jste si domů přivezli zážitky na které nikdy nezapomenete!

Vlastně to začalo už v zimě, kdy jsem si všiml že české aerolinky létají právě do jižní Francie za poměrně slušnou cenu. Zpáteční letenka do Nice tehdy vyšla na nějaké tři tisíce, nicméně s ubytováním a hlavně s dalším cestováním po tamějších krásách by se takový trip celkem dost prodražil. Nakonec jsme se s Evičkou a její mamkou rozhodli využít nabídky cestovní kanceláře Luňáček. O tom jestli bylo naše rozhodnutí bylo správné či ne by se dalo asi polemizovat - nicméně ty zážitky o kterých byla řeč výše jsme si určitě přivezli!

Ono totiž jet s cestovkou znamená jet s autobusem, jež je plný cizích lidí, kteří vám chtě nechtě budou po celou dobu dělat společnost. A tak se může stát že jste svědky toho jak český Jouda Šetřil na odpočívadle přelézá turnikety u záchodů s vidinou ušetřeného půl éčka, toho jak všichni zběsile s bleskem fotí alpské kopce v Rakousku přes zatmavená skla autobusu, a nebo taky toho jak hlavní "párty-lídr" zapíjí šestej rum teplým škopkem a s vodnatým pohledem baví okolo sedící důchodkyně oplzlýma vtípkama! Jenže to jsem možná shrnul to nejhorší co jsme cestou zažili - ono ve skutečnosti vůbec tak zle nebylo a většina "účastníků zájezdu" byla v pohodě :))

Navíc když jsme druhý den ráno vystoupili v Monaku z autobusu, mohli jsme si den plánovat podle sebe a užít si tak ten čas strávený ve výkladní skříni Evropy podle svých představ. Monacké knížectví je druhým nejmenším státem světa a prakticky celé se rozkládá na pobřeží pod majestátními vrcholy Alp. Stačilo pár minut aby jsme pochopili, že zde nežijí obyčejní lidé. Stánky s kebabem a fejkovými hadrami známé z mnoha jiných měst a přímořský letovisek tady prostě nebyly! Bohatě je nahradily obchůdky světoznámých značek kde by stačilo koupit jedinou věc a útrata by bohatě pokryla náklady za naši dovolenou. Před hotely vznešených jmen nepostávaly pochybné existence nabízející hodinky a parfémy ještě pochybnějšího původu, nýbrž solidně oblečení portýři zdvořile konverzující s bohatými návštěvníky. Stejné to bylo s vozovým parkem. Za prvním porsche se člověk otočil, když jich ale během dalších dvou minut projelo dalších devět, začal jsem to vnímat jako místní standard.

Hotel de Paris Monte - Carlo a Ferrari 458 Italia - auto jež Jeremy Clarkson nazval nejlepším na světě

legendární vlásenka okruhu Monte-Carlo u Grandhotelu Hairpin

Monacký přístav a zároveň jedna z nejznámějších částí okruhu

I když se Monako rozkládá na pouhých dvou kilometrech čtverečních, rozhodně se nedá tvrdit, že by se tu člověk nudil. V poledne, jasně v tom největším hicu, jsme opustili moderní čtvrť Monte Carlo a vyšplhali se do kopce ke knížecímu paláci do původního města Monaco Ville. Po povinném cestovatelském evergreenu - a sice slavnostní výměně stráží, jsme se vydali do oceánografického muzea. 

Monaco Ville

Monaco Ville 2

Monacká garda při výměně stráží

Květinová ulice cestou k muzeu 

Pohled na prakticky celé Monako

Na střeše oceánografického muzea

Čelisti žraloka bílého - 

 Naše celodenní procházení mohlo mít jenom jedinný logický konec. Ano správně, v podvečer, po el-klasiko mořské chálce jsme zaparkovali na pláži. Skutečnost, že město leží na úpatí hor dává při koupání vyniknout jeho majestátnosti. I když ve srovnání se skutečnými mrakodrapy nejsou ty monacké nijak obrovské - díky tomu že vyrůstají ze svahu působí v pravdě nadpozemsky. Když se na to dívám zpětně tak takové koupání bude asi jedním z těch nezapomenutelných zážitků! 

Večer, když už jsme sotva pletli nohama jsme se vydali autobusem do městečka Frejus do objednaného hotelu  - nebo spíš takovýho motýlku - nicméně naše nároky uspokojil dokonale. Všude čisto, žádný přebytečný hmyz (pozn. hmyz je přebytečný veškerý) - jen tu láhev francouzského vína jsme museli chladit v umyvadle.

Ráno, velmi časně - rozhodně dřív než jsem byl fyzicky připraven, jsme vyrazili na další putování. Tentokrát byl naším cílem kaňon řeky Verdon. Největší kaňon Evropy vypadá sice proti tomu americkému Grand Canyon v Arizoně maličký, nicméně alespoň není obklopen k smrti nudnou pouští ale překrásným krajem provoněným levandulí a jasmínem - vítejte v Provence! 

Když nad tím zpětně uvažuju, nemá smysl psát jaká hezká místa jsem tam spatřil, protože bych tu atmosféru v těch vesničkách stejně nedokázal vystihnout. Něco zkusí říct fotky a zbytek mám ukrytý sám v sobě - zase ty nezapomenutelné zážitky!

Odpoledne, po zdolání tisíců zatáček a křivolakých stoupání i klesání po úpatí kaňonu, jsme dorazili k jezeru Svatého kříže. Těžko uvěřit, že ta voda byla vážně tak tyrkysová - ale bylo to tak. U našich řidičů - překřtěných na Karla a Karla, jsme s Evičkou zakoupili dvoje vychlazené svijany a jali se užívat sladkého nicnedělání. 

Večer byla naplánována návštěva známého městečka Saint Tropez, za předpokladu že se nám podaří opustit kaňon ve zdraví. Řidiči humor neztráceli - ani když jsme uvízli v jedné vracečce na několika set metrovým útesem.

Do zmíněného Saint Tropez jsme dorazili až skoro za tmy. Musím říct, že město samo o sobě mě celkem zklamalo. V přístavech všude jinde na světě je slušnost aby se posádky lodí chovaly tak, aby nerušily svoje okolí - ne však tady. Z milionových jachet burácela hudba, prošedivělí staříci si vodili na paluby spoře odděné gold-diggerky a vůbec všude vládl jakýsi zmatek. Četnická stanice známá z filmů ztratila ze svého kouzla snad vše co mohla - a my jsme tak viděli pouze obyčejný domek ne nepodobný těm ostatním - vrchol všeho pak byla skupina bezdomovců chlastajících víno právě přede dveřmi této filmové ikony - strážmistr Cruchot se musí v hrobě obracet!

Další den bylo v plánu město Nice. Centrum cestovního ruchu jež je omýváno čarokrásnou Andělskou zátokou. Průvodci nám říkali, že právě podle ní - získalo Azurové pobřeží svoje jméno. Možná na tom něco bude - už v devatenáctém století o pohledu právě na ni napsal slavný francouzský realista Guy de Maupassant v jedné své povídce toto:

Byla to podívaná tak sladká, tak vzácná a tak úžasná, že do mě pronikla navždy jako vzpomínka na štěstí.

Hned jak to bylo možné, odtrhli jsme se od naší skupiny a dali se do prozkoumávání města sami. Úzké uličky a všudypřítomný genius loci jsem zažil už na mnoha místech - ale právě v Nice jsem zažil další ze zvláštních pocitů. Jako by ta promenáda na pobřeží - plná drahých hotelů s pompézními vstupy, nekonečné řady dovezených tropických palem a zářivě modré moře bylo jen pozlátko pro turisty - znavené cestovatele, jež vezmou za vděk luxusem na oko - avšak v historickém centru v hlubokých uličkách, kam ani sluneční světlo neproniklo, jste našli zamřížovaná okna jež dávala tušit, že ani tady nebude život jen a pouze růžový!

Během procházky po městě jsme zavítali i do vyhlášené zmrzlinárny Fenocchio jež je známá svým obrovským sortimentem nabízených příchutí. Nevím přesně kolik jich bylo - ale přes sto určitě. Využili jsme tak jedinečnou možnost a ochutnali zmrzlinu s příchutí vlčího máku, jasmínu, zázvoru a dalších. Když už se vedro stávalo nesnesitelným vydali jsme se na pláž. Musím říct že teda nic moc. Velké oblázky byly rozpáleny na teplotu blížící se povrchu slunce a překonat tak těch pár metrů k vodě bylo značně stresujícím zážitkem. 

V podvečer, když už se náš pobyt chýlil ke konci jsme zavítali do jedné z restaurací abychom utratili poslední peníze. Tříchodové menu složené převážně z místních specialit bylo ideální třešničkou na tomto sladkém výletě po krásách jižní Francie.

Angel Bay v celé své kráse 

Co říci na závěr? S Evičkou jsme se shodli, že příště na rozdíl od cestovky zvolíme zase cestování na vlastní pěst. Nicméně na naše putování jižní Francií nezapomenu nikdy - bylo tam krásně, a bylo krásně nám - protože jsme byli spolu!